Zvířata a já: Co jen jí řeknu?

Vy jste tedy sestřičky, kočičí mámy. Moc hezké...

Hlavně, že to dobře dopadlo. Já měla také podobnou příhodu s hledáním kocoura. Byl z útulku, měla jsem ho krátce a najednou v bytě nebyl. Prohledala jsem, co se dalo - nic. Bydlím na sídlišti v paneláku, děsila jsem se, kde se toulá. Prohledala jsem celý dům, ptala se nájemníků - nic. Už jsem organizovala četu k prohledání sídliště, když se najednou můj hledaný kocour objevil hezky vyspinkaný a dožadoval se něčeho dobrého. Málem mě ranila mrtvice. Ten rošťák zalezl dozadu do skříně a schoval se pod nějakou deku. Na volání nedal, chtěl si užít klidného spánku.

Zuzanko, tobě se to stalo s kocourkem, nám s naším prvním pejskem. Už bych to nechtěla nikdy zažít. Hlavně, že všechno dobře dopadlo. :-)

To je miloučké a bezva fotky.

K obavám o kočku se přidalo ono "co jí jen řeknu". Dvojnásobná starost. Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Jedna věc je láska ke zvířeti a druhá zodpovědnost za něj.

Byla to krásná detektivka s ještě krásnějším koncem. Děkuji moc. Jo kočky jsou někdy koumáci a kaskadeři.

Úplně jsem cítila tu tvou úzkost a beznaděj. Černé myšlenky se z hlavy vyhnat jen tak lehce nedají a scénáře napadají jen ty katastrofické. Přesně tak mi bylo, když se ztratil Rexík. I tehdy to dobře dopadlo.

Zuzi, prosím, piš více vzpomínek a příběhů. I přes napínavost jsem vydržela nepodívat se na konec dříve. Se ségrou jste dobré parťačky, tomu moc fandím. Ale omlouvám i paní, která se Míši bála, neměla zkušenosti a tím pádem logiku života se zvířetem.

Kamarádka chová kočky v pátém patře panelového domu. Jedna z nich ji donutila pořídit na balkon záchrannou síť, protože pravidelně přecházela po zábradlí do sousedního bytu, když měli otevřené dveře. Dodnes jsem nepochopila, že při tom nespadla. Naštěstí. Ostatním už se to stát nemůže.

Zuzko, to tedy bylo napínavé. Není těžké se do tvých tehdejších pocitů vžít. No, hlavně že konec byl šťastný.