Zvířata a já:  Co jen jí řeknu?
Foto: archiv autorky

Zvířata a já: Co jen jí řeknu?

20. 6. 2018

Tento příběh se odehrál před více než třiceti lety, ale protože byl velmi dramatický, utkvěl mi detailně v paměti dodnes. A rozhodla jsem se ho vyprávět hlavně proto, že dobře dopadl. Vždyť kolem nás je spousta smutku a trápení, tak proč vytahovat ještě smutné vzpomínky?

V mládí jsme v jižních Čechách měly postupně několik koček, které k nám odněkud přišly nebo už se u nás u chalupy narodily, pohybovaly se volně a jednoho dne se ztratily, výjimečně u nás dožily. I když nám to vždy bylo líto, braly jsme to jako koloběh života a nijak mimořádně se tím netrápily.

S přestěhováním do Prahy a získáním malobytu se moje sestra rozhodla obstarat si bytového kocoura. Vyhlížely jsme vhodné plemeno na několika výstavách, nakonec zvítězil britský modrý druh a podařilo se nám sehnat mladého, ještě nedospělého kocourka - Michala, pro nás odjakživa Míšu.

Jako téměř všichni bytoví kocouři musel být Míša především z hygienických důvodů vykastrován. Několik dní po tomto zákroku odjížděla moje sestra jako pedagogický doprovod se třídou do školy v přírodě. Dostala jsem tedy Míšu na starost. Zatímco ona bydlela v Praze, já jsem se svým tehdejším partnerem (až do jeho smrti v důsledku autohavárie) bydlela krátce v Mělníku, místní říkají na Mělníku. Byla to jedna ze 4 vysokých bytovek u cukrovaru a byt byl v 7. patře. Denně jsem odjížděla brzy ráno do zaměstnání do Prahy. Můj partner pracoval nárazově mimo Prahu a některé dny se domů nevracel.

Míša byl na mě od sestry zvyklý a navíc povahově bezproblémový. V novém bytě se mu líbilo. Ráno jsem před půl šestou odcházela na autobus a vracela se až zhruba v půl šesté večer. Míša mě radostně vítal a nastalo krmení. Až jednou....

Když jsem ráno odcházela, viděla jsem otevřenými dveřmi do obýváku Míšu na křesle. Zamkla jsem a odjela. Když jsem se jako obvykle vrátila, nikdo mě nevítal. Míša doma nebyl. Začala jsem panikařit, prohledávala místnosti, skříně, všechny možné úkryty. Nevěděla jsem, zda nemohl spadnout do šachty v koupelně nebo na WC, o propojení pater v paneláku jsem nevěděla nic. Šla jsem se ptát k sousedům. Bydleli jsme tak, že v patře bylo schodiště a výtah a po obou stranách pod uzavřením vždy chodbička a tři partaje. Jeden soused mi řekl, že velkého šedého kocoura viděl v půl desáté dopoledne v přízemí. Druhá sousedka se přiznala, že ho vyhnala od nich z bytu, kam vlezl, aby náhodou neudělal něco dětem.

Bylo zle. Podzim a brzy se stmívalo. V sousedství rozlehlý objekt cukrovaru, pak průjezdní silnice k centru a za ní park u řeky. Pro kocoura, zvyklého v bytě, naprosto neznámé prostředí. Navíc poprchávalo. Ve stavu polovičního šílenství jsem běhala po sídlišti a volala kočku. Do tří sousedních paneláků jsem pověsila žádost o pomoc a slibovala odměnu. Před očima se mi promítalo, jak Míša někde bloudí, hladoví, zdivočí, něco ho přejede. K tomu se přidal pocit viny, že jsem se o kocoura nedokázala postarat. Děsila mě představa, jak jedeme za sestrou do školy v přírodě a sdělujeme jí, že se Míša ztratil. Bylo to pro mě opravdu hrozné.

Chodila jsem v dešti a hledala půldruhé hodiny. Procházela jsem znovu stejná místa. Pak už jsem nějak mechanicky vlezla znovu do sklepa a na mé čičí se ozvalo zamňoukání. Uviděla jsem Míšu venku za sklepním okénkem, které se dalo vyklopit dovnitř. Jenže bylo moc vysoko. Dům byl nový a ve sklepě byla ještě řada neobsazených nezamčených kójí. Okénko ústilo do jedné z nich. Navíc se tam všude povalovaly krabice po stěhování. Narovnala jsem si vysokou hromadu, nějak se na ni vydrápala a kocoura, který se kupodivu nechal, jsem uchopila a vtáhla dovnitř. Tím prudkým pohybem jsem ale ztratila rovnováhu a z krabic spadla dozadu na zem, v kabátě do špíny. Kocoura jsem při tom pustila, ale on mi neutekl, jen trochu popoběhl a pak se nechal chytit. Když už jsem ho v náručí vezla výtahem do 7. patra, teprve jsem dostala následný šok a pořád jen drmolila: Proč jsi mi utekl?

Míša byl překvapivě suchý, asi při svém bloudění zalezl někam pod schody a spal. Spokojeně se najedl a nic mu nebylo. Já jsem se však z toho vzpamatovávala dlouho. Nevím, jak se stalo, že mi ráno ve vteřině proklouzl ven do naší společné, neosvětlené chodbičky. Ale kdyby ho tam sousedka nechala a nevyhnala úplně ven k výtahu, mohlo to být jednodušší. Musela přece vidět, že v 7. patře nejde o žádnou toulavou kočku. Ale stalo se a on pak doputoval až ven.

Můj partner přijel teprve druhý den a sestře jsem přiznala pravdu až po návratu. Míša se dožil 14, 5 let. Paní sousedka mi za pár let pomohla díky svému zaměstnání na městském úřadě k výměně bytu za ten chodovský, kde žiju dodnes.

Můj příběh Soutěž Zvířata a já
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Uf, kdybys na začátku nenapsala - dopadl dobře, tak bych díky Tvému skvělému vyprávění byla pěkně napjatá.. Na takové zážitky se nedá zapomenout ani po třiceti letech...
Marcela Pivcová
Mně kočičí příběh dal poučení, které trvá i v současné době, hlavně během pobytu na chalupě. Možná, že mé hlídání a kontrola koček, kde se právě nacházejí, by někdo považoval až za zbytečné, ale ztracení kočky, byť třeba na kratší dobu, za ty nervy nestojí. A už nechci ani pomyslet na to, kdyby se kočce stal nějaký úraz nebo přišla o život.
Margita Melegova
Pred ctrnacti lety zacal nas zivot s kockou, bylo to obdobi kdy jsme pochopili, ze nase doga konci svoji zivotni pout a na dalsiho psa jsme uz stari. Zacali jsme jednou kockou, behem dalsich let se objevili postupne dva bez domova, vsechny jsme dali kastrovat. Nejvetsi lisak byl ten nejmensi Mikesek, dcera s manzelem byli na plese, vyhrali zajice, byl to pekny kus, manzel ho stahl a nechal lezet na plechu v komore na podlaze, Mikesek citil maso a cihal kdy nekdo necha otevrene dvere a podarilo se, byla to manzelova prace, zrovna vynasel z komory neco na dvur kdyz zahledl Mikeska jak neco velkeho vlece do zahrady, zapalilo mu, ze komora zustala otevrena a je zle, nakonec mu zajice vzal, nechtejte ani vedet jakou praci dalo odblanovani nez jsem se ujistila, ze tam nezustal zadny pisek ani smeti. Ono tezko bych vysvetlovala zetovi, ze ten zajic na ktereho se tesil, ze ho bude jist poprve v zivote neni.
Jana Kollinová
Zvířátka nám dokáží připravit hodně infarktových situací, ale pokud se vše dobře dopadne je na co vzpomínat. Jsem ráda, že jste v úvodu upozornila, že má příběh dobrý konec. Nerada čtu hezká vyprávění se špatným koncem.
Jitka Hašková
Krásný příběh. Je dobře, že to skončilo tak dobře. Připomnělo mi to, když jsme si kdysi vzali štěňátko u tety v Černošcích a asi za dva týdny jsme se šli koupat k Berounce. Tam se nám štěně ztratilo, ale na volání jménem a nabídku jídla se vynořilo z rákosí a přiběhlo.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA