Mami, vrať mi klíče aneb Když mladí o vaše návštěvy nestojí

Je smutné ,že se nerespektují jak rodiče tak děti NIKDY opravdu nikdy bych nevstoupila do bytu bez pozvání , nebo aby o tom dcera ,nebo syn nevěděl ( zalévání květin ,když je na dovolené) pozvání na návštěvu je samozřejmost dcera i syn taky zavolají klíče máme všichni od všech

Já se vdala daleko od domova a moje děti také. Tím odpadl problém s nečekanými návštěvami. Bývá mi spíš vytýkáno, že je navštěvuji málo.

Mé soukromí maminka bohužel nerespektovala nikdy. Např. včetně čtení korespondence. Bydlela blízko mě, samozřejmě od mého bytu měla klíče, stejně jako já od jejího. Někdy byla u mě doma, když mi měli přijít řemeslníci, abych já mohla být v práci. To tam pak i přes můj výslovný zákaz uklízela. (Ani jsem si radši nepředstavovala, jak mi vizitýruje skříně a šuplata.) Byly z toho četné hádky.

Kdyz jsme bydleli v dome meli vsechny deti klice i kdyz meli vlastni bydleni jinde, ale kazdy mel v dome svoji mistnost, kdyz odjeli tak jsem ji uklidila, vyprala lozni, casem jsme si uvedomovali, ze to neni v poradku, klic od bytu jsme nikdy od zadneho z nich nedostali. Po prestehovani do bytu jsme jednali stejne, je to nas byt, nase soukromi, pro ne to bylo prekvapeni, nekdy to nelibe nesli, dnes ma klic jen spravce domu pro pripad, ze by potrebovali do bytu z nejakeho duvodu.

S dcerami máme skvělý vztah,považuju za přirozené,že ke mě chodí kdykoliv jim vyjde čas,nezvoní a použijí klíč,je to přece pořád v jistém smyslu jejich domov.Ale neumím si představit,že bych chodila já k nim bez pozvání,nebo ohlášení a už vůbec ne,když nejsou doma.Naopak nechápu maminky,které nerespektují soukromí svých dospělých dětí.Existuje hranice mezi starostí a péčí a nezdvořilostí.