Kam kráčíš, člověče?

Ano. Doby kdy bylo radost zajít do obchodu jsou už asi totálně v nenávratnu. Všichni chtěli dřív velké super a mega a hyper ještě větší obchodní centra a teď zjišťují že to není ono. Hezký příběh.

Cvrčci mi nevadí. Spíše se obávám toho neosobního přístupu. Na luxus rodinných lékařů. řezníků a pekařů si budeme muset připlatit. Hezké počtení i když tak trochu posmutnělé.

Elen, jsem ráda, že se té doby už nedožiju a pokud ano, tak mi to bude asi už jedno, co jím :-(

Také si někdy snažím vybavit chuť chleba mého dětství. Byl to obrovský bochník. Maminka ho zabalila do utěrky a ještě po týdnu byl chutný. Namazaný domácím škvarkovým sádlem a posypaný cibulí - delikatesa!

U nás již nabízejí pečivo s cvrčky.

Bože, či mi to zas mobil napsal?

Jsi vadus

Dokud každý člověk, sám za sebe, nebude vědět kam kam kráčí, je vše marné. Každý by měl přece vědět, jaký smysl má to, co právě dělá, jaké hodnoty svým konáním vytváří, stejně jako to věděli celé generace řemeslníků, na jejichž výtvory dnes už jen, s notnou dávkou nostalgie, vzpomínáme.

Elen, dobře jsi to napsala, ALE...... Vzhledem ke svému původu si mohu dovolit napsat, že už před téměř sedmdesáti lety můj tatínek říkal: "Když to takhle "povedou" dál, tak budeme za chvíli louskat cvrčky." Tak proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A pokud platí a já tomu pevně věřím, že co vytvářím, to se mi vrací, čeho se bojím, to si přivolávám, tak raději myslím na hezčí věci, než na ty, o kterých píšeš. Strach z čehokoliv nás žene do záhuby.

Elen, hlubokou pravdu díš. Ty teplé rohlíky i přes mojí rýmu úplně cítím. Taky miluju vůni pekárny. Neosobnost zažíváme už teď, červi už se tu sice jedí, ale daleko ode mně, takže na našem talíři nikdy nebudou. :-)