Lékaři a "lékaři"

Medicína je povolání nesporně velmi náročné a sama bych ho vykonávat nemohla. Ale i ve zdravotnictví pracovali a pracují, právě tak jako v jiných oborech, lidé různí.

Na tomto místě, tedy hned na začátku, vyslovuji své uznání všem lékařům, kteří svým povoláním žijí a vkládají do něj kromě svých znalostí i kus svého srdce. Pro které není člověk jen pacient s diagnózou, ale lidská bytost, které je třeba pomoci, jak jen to je možné. Byli takoví a rozhodně jsou i dnes a právem se jim dostalo ocenění doma i v cizině.

Za svůj život jsem se setkala s různými lékaři. Někdo z nich mě doslova zachránil v kritickém stavu, jiný mě málem připravil o život. Někdo byl nesmírně lidský a skvělý odborník, pro jiného jsem byla kus a jeho chování hraničilo s arogancí, někdo si přímo nebo náznakově řekl o úplatek a jeden mě v mládí v ordinaci pravidelně obtěžoval. Zažila jsem i lékaře opilé a lékaře, kteří byli pouhými úředníky, nedodržovali pracovní dobu, vytráceli se z ordinace na hodinu zadním vchodem a řadu úkonů za ně vykonávaly sestry. Potkala jsem lékaře, který špatně určil diagnózu i léčbu, a dalšího, který ho pak z kolegiality kryl.

Já jsem v raném dětství málem umřela na černý kašel spojený se zápalem plic, který pan doktor narozdíl od mé matky nepoznal, později mi byly v 10 letech zbytečně odstraněny obojí mandle, od 15 let jsem byla "vyživována" pravidelnou hormonální léčbou, ve 20 letech jsem kvůli poruše spánku užívala půl roku silná hypnotika, ve 23 letech mi bylo kvůli kašli a celkovému nejasnému rentgenovému snímku vysloveno podezření na TBC a od tří lékařů bez propojení jsem dostala za sebou trojí různá antibiotika, ve 32 letech .... ne, tady raději už dost, některé zážitky jsou opravdu ještě po letech velmi citlivé a příliš osobní. Byly mi doporučovány i některé operace, na které jsem nepřistoupila, a věřím, že už je potřebovat nebudu a ty "závadné" orgány, které už bych neměla, mi doslouží až do konce.

Patřím k těm, jejichž krédem je "Lékař léčí, příroda uzdravuje". A nad tím vším cítím ještě člověka se svými sebeuzdravovacími schopnostmi. Přála bych si, aby tyto jednotlivé složky byly v symbióze a navzájem se nepotíraly. A opravdu mě potěší, když se setkám s takovým přístupem i u některých lékařů klasické medicíny, kteří vědí, že je dobře se podívat "i za roh". Jsme přece součástí velkého vesmírného dění, v němž máme každý své malé, ale jedinečné místo. Nemáme identické obtíže a nemoci a ani léčba nemůže být pro nás všechny stejně daná a účinná.