Do divadla v džínách. Ano či ne?

Jsem ze staré školy. Když si umělci na své představení vzali slavnostní nebo alespoň společenské oblečení, bylo by urážkou, kdybych já přišla v ležérním oblečení pro volné chvíle. Takto mně to říkala maminka a ty- jak je známo- mají vždycky pravdu. Jsou výjimky, že se na slavnostní koncert dostanete nečekaně a bylo by škoda, neslyšet mimořádný umělecký zážitek, ale jít plánovitě do divadla na operu v džínách, svědčí o nekultivovanosti dotyčného.

Někdo možná namítne, že prvořadý je zážitek, zatímco oblečení nehraje takovou roli. To by se pak ale společenské oblečení nemuselo vůbec navrhovat a prodávat. Do 33 let jsem byla "jen" v Českých Budějovicích, ale do divadla nebo na koncert jsem se vždy oblékla slavnostněji. Jednou jsem pozvala svého tehdejšího krátkodobého přítele z Prahy, aby se mnou šel na koncert, na který jsme od jazykové školy měli vstupenky. Přijel ve svetru, rozdrbaných džínách a v důchodkách, až mi to přišlo líto. Že prý v Praze to tak je. Sama jsem se oblékla aspoň trochu přiměřeně k němu, ale před kolegy a ředitelkou jsem si nepřipadala dobře. Ano, Praha je na to, i díky cizím turistům, hodně různorodá.

Zrovna v sobotu jsem se zcela neplánovaně ocitla na benefičním koncertu v tričku, džínách a teniskách. Konal se sice jen ve venkovském kostelíku, ale když se objevili muzikanti v oblecích, cítila jsem se chvíli docela nepatřičně. Vzali nás tam s sebou přátelé, které jsme náhodou potkali na víceméně turistické akci. Na druhou stranu musím přiznat, že bych nevěděla, co na sebe, když venku bylo vedro a v kostelích bývá spíše chladno. Asi bych raději nikam nešla. A to by bylo škoda, protože to byl koncert velmi zdařilý.