Je tomu několik desítek let, co jsme se do sebe s mým mužem zaláskovali. Velmi brzy jsem si však uvědomila, že nejsem jediným středobodem jeho zájmu. Celý život tak bojuji o pozornost své drahé polovičky se silným soupeřem zvaným orientační běh.
"Prvně je trénink a potom polibek Tvůj….", zpívám společně s Jiřím Kornem.
Trénink spočívá v běhání po lese ve všední i sváteční den v různě dlouhých dávkách, pokud možno křížem krážem, nahoru a dolů, v lepším případě po vrstevnicích. Já říkám - kanálama.
Věrnými druhy orientačního běžce jsou mapa, buzola, KPZetka a v posledních letech čip, který v době digitalizace vytlačil kartičku a razicí kleště na kontrolách. Jo, a nesmím zapomenout - s přibývajícím věkem - dioptrické brýle a rostoucí počet různých typů obinadel.
Můj muž si vyzkoušel kromě běhání od jara do podzimu i orientační běh na běžkách. Běžky byly postupem let zavrhnuty, ale jak se přiblíží jaro, začnou se mu zapalovat lýtka a vnoří se do rozpisu závodů. Každoročně tak vznikne plán klání, která musí absolvovat. Někdy jako jeden z organizátorů, většinou jako aktivní účastník.
Orientační běh je životní názor a filosofie. Co není v hlavě, to je v nohách a opačně.
V oddíle má několik vrstevníků, se kterými svádí léta boj o "první místo" - rozuměj o lepší umístění. Pánové ve věku kolem šedesátky se vrhají do tratí pro padesátníky, ba i pro pětatřicátníky! Jednou je rychlejší jeden, podruhé jiný. S přibývajícími léty se prodlužuje doba ke zdolání jednoho kilometru trati. V cíli si vyměňují dojmy, sdělují si, kde zvolili brilantní postup a kde kufrovali = bloudili. V lese si občas vypomohou radou a předběhnutí soupeřem už nekomentují slovy "na tom paloučku, co jsi mě předběhnul" ale "na tom paloučku, co jsi mě p ř e d e š e l". Dokonce jsem byla svědkem, že jeden z veteránů po "proběhnutí" cílem prohlásil, jak je šťastný, že nás vidí = přežil.
Někdy závodník nasazuje vlastní zdraví. To když nějakému gorolovi v Beskydech přeběhne louku a on o něj přerazí hůl. Neznám orientačního běžce, který by neprodělal boreliózu. Běhá se za každého počasí a setkání s vysokou nebo s divočáky není žádnou výjimkou.
Každý oddíl má oblečky v charakteristických barvách, ale po proběhnutí např. desetikilometrové trati v lijáku je to úplně jedno. Spí se po tělocvičnách a ve stanech, vrcholem luxusu po závodě je lavor se studenou vodou na umytí - jinak to jistí potok.
Po návratu z klání vysype moje drahá polovička kupu špinavých nevábně vonících svršků a minimálně jeden pár promočené sportovní obuvi. Slouží mu ke cti, že si svršky sám v ruce opere. Zašívání mě však nemíjí. Kalhoty bývají samá "skoba".
Jako divák si závod moc neužijete. Ve stanovený čas vyrazí borec od startu pro mapu a zmizí v lese. A vy čekáte a čekáte a čekáte. Stojíte v cíli s očima na šťopkách, až nastane ta kýžená chvíle, Váš borec se vyřítí z lesa a vy konečně několikrát svižně zmáčknete spoušť svého fotoaparátu.
Přesto jsem vzala orientační běh od začátku našeho vztahu na milost. Protože
a) kdo si hraje, nezlobí
b) sice fyzicky utahán, ale psychicky odpočinut
c) při našich puťácích chodíme kanálama, ale zatím jsme se nikdy neztratili. No, možná trochu kufrovali. :o)))
