Třetina dospělých lidí ve věku mezi dvaceti a třiceti lety nyní v Česku žije s rodiči. Podobný průzkum proběhl ve Spojených státech, tam srovnávali průměrného třicátníka před třiceti lety a nyní. Vyplynulo z něj, že před třiceti lety měl téměř každý třicetiletý Američan byt či dům, auto, hypotéku a děti. Nyní většina z nich nic takového nemá, ani po tom údajně netouží. Žijí s rodiči a říkají, že si takzvaně užívají život.
Když ve srovnávání generací půjdeme ještě hlouběji a zůstaneme v Česku, zjistíme, že za socialismu bylo naprosto běžné být ve dvaceti ženatý či vdaná a mít dítě. Mimo jiné to byla cesta k získání bytu. Ženatý muž s rodinou měl slušnou šanci dostat byt, ať už od podniku, kde pracoval, nebo od obce, ve které žil.
„My jsme se vlastně se ženou vzali, abychom dostali byt,“ vypráví sedmapadesátiletý Petr. „Tehdy podnik, kde jsem pracoval v dělnické profesi, dával byty ženatým a hlavně dělníkům. Já se chtěl do nejrychleji dostat z domu, v malém třípokojovém bytě jsem žil s rodiči a dalšími dvěma sourozenci. Má přítelkyně to měla podobné, štvalo ji, že obývá pokojík se starší sestrou a mladším bratrem. Žili jsme jako sardinky a byt v paneláku byl pro nás totéž, jako by nám někdo nyní dal vilu s bazénem. Vzali jsme se, byt jsme dostali a je fakt, že v něm žijeme dodnes. Naše, z dnešního pohledu mladé a příliš rychlé manželství, nám vydrželo,“ dodává.
Dá se říct, že jde o typický příklad Čecha své generace. Osamostatnit se od rodičů pro ni bylo zásadní. Současná generace mladých lidí je často označována za mamánky. Nazýváni tak jsou především mladí muži, kteří, ač už pracují, stále žijí u rodičů a využívají veškerý servis, který přítomnost matky poskytuje: praní, žehlení, vaření, úklid. Naprostá většina z nich argumentuje tím, že na osamostatnění se nemají dost peněz. Přesněji, že je nyní drahé a tudíž nedostupné bydlení. Jejich odpůrci argumentují tím, že jsou prostě pohodlní a líní.
„Nám taky nikdo bydlení nepřinesl na stříbrném podnose. Mladí si dnes pod pojmem bydlení představují krásný byt či rovnou dům, no to se nedivím, že na něj nemají,“ přemítá téměř osmdesátiletý Josef, bývalý technik a vzpomíná, jak se ženil ve dvaceti a dalších pět let žil s manželkou v jednom pronajatém pokoji s toaletou na pavlači společné s dalšími deseti byty. „Až ve čtyřiceti jsme dostavěli dům. Stavěli jsme ho svépomocí přes deset let, naprostou většinu věcí jsme si na něm dělali sami. Manželka tahala cihly a míchala maltu. Dnes si mladí lidé představují, že se dům musí jen koupit, ale my si je sami stavěli běžně a ještě jsme si přitom pomáhali s bratry a kamarády,“ říká.
Výraz mamánci se však v poslední době nepoužívá jen v souvislosti s bydlením dospělých lidí u rodičů. Prosákl do dalších oborů. Mamánci se říká například mladým mužům, kteří neuspěli při testech k policii či do armády. Přibývá jich. I to je jeden z rozdílů mezi generacemi. Psychotesty nutné pro vstup k policii nyní složí jen necelých čtyřicet procent uchazečů. „Zaznamenáváme, že mladí muži jsou i ve vyšším věku, například v sedmadvaceti letech závislí na rodičích. Stalo se, že volala maminka, že syn nemůže přijít na pohovor, protože má angínu,“ uvedl šéf jihomoravských policistů Leoš Tržil. Dlouholetí zkušení policisté a vojáci se shodují, že fyzická kondice mladých mužů nikdy nebyla tak mizerná jako je nyní a je v podstatě nesrovnatelná s tou, v jaké byly předešlé generace. Policejní psycholog Vladimír Voska dokonce na jedné tiskové konferenci uvedl, že přímo neúspěšným uchazečům radí, aby se před dalším pokusem zkusili aspoň na dva roky osamostatnit, že to zlepší jejich psychickou kondici: „Mnohdy je problém v tom, že mladí muži nyní za sebou nemají vojnu. Uchazeči, kteří za sebou základní vojenskou službu měli, se zdáli být v některých kritériích dál. Týká se to především samostatnosti, určité odolnosti.“
Výraz mamánci se používá i v souvislosti s tím, že mnozí zástupci současné mladé generace, tedy mladí muži, na rozdíl od svých otců, dědů a pradědů, velmi často nejsou manuálně zruční. Mnohem méně jich absolvuje klasické učební obory, ve kterých se naučí řemeslu. Mnohem méně jich tráví s otci a dědy čas v dílnách nebo různými opravami, jak bývalo dříve zvykem.
„Já celé mládí s tátou opravoval auta, sekačky, různé přístroje,“ vzpomíná třiasedmdesátiletý Vojtěch, vyučený automechanik. „Vlastně jsem pořád něco šrouboval, řezal, opravoval. Sám jsem si vyspravil staré auto a dodnes si pamatuju ten slastný pocit, když jsem na něj balil holky. Můj vnuk není schopen ani zatlouct hřebík. Je naštvaný, že si nemůže koupit auto nové, tak jezdí starým po tátovi, ale vůbec se o něj nestará. Místo toho, aby si ho v rámci možnost vylepšil, při každé příležitosti podotkne, že by potřeboval nové,“ dodává Vojtěch.
Faktem je, že každá generace považuje generaci další za horší. Nikdy nevymizí řeči typu: my takoví nebyli, tohle my nedělali, my to měli těžší, my jsme se s tím vypořádali lépe. Takže zřejmě i dnešní generace mamánků bude jednou říkat, že na tom byli lépe než její děti. Že sice byli mamánci, ale ti další mamánci jsou ještě mamánkovatější. Ale kdo ví. Možná se něco časem změní a další generace se zase přiblíží tomu, jaké byly ty dřívější.
