Tabačenka, šatenka… Mnozí je pamatují.

Také pamatuji tuhle dobu a vím, že rodiče mi šetřili peníze a pak o všechno měnovou reformou přišli. Lístky na všechno si také pamatuji, zvlášť mi utkvela v paměti mlékárna, kde paní pečlivě odměrkou odměřovala mléko, které pak nalévala do přinesených nádob. Jako dítěti se mi moc líbilo stříhání ústřižků na potraviny. Dítě si neuvědomuje hrůznost doby a ve všem vidí nějakou zajímavost. Díky tomu, že tatínek nekouřil, chodili jsme vyměňovat tabatěrky za máslo, nebo mák. Také nám hodně pomáhal maminčin bratr, který nám posílal mouku. Jak je dnes doba rozdílná - nevíme, co bysme snědli!

Poválečná bída byla i jinde. V Anglii zrušili přídělový systém až v roce 1955. Mého dědečka (sedlář), při vyhlášení měnové reformy v ČSR 1953 v radiu, klepla pepka a zemřel. Peníze se měnily 1:50, v menším množství 1:5.

Narodila jsem se už v míru. Potravinové lístky si ale nepamatuji, přestože v mém dětství existovaly. Přesto si myslím, že mě léta nedostatku v dětství zdravotně poznamenala.

Za protektorátu nebylo složité jen jídlo na vesnici sehnat, ale i dopravit domů. Na nádražích čekaly kontroly a ty zásoby bez náhrady zabavovaly. Z vyprávění tety vím, že měla vajíčka zašitá v podšívce kabátu a proto odmítala v autobuse místo k sezení, že raději stojí. Nebo jí chyběl jen kousíček cesty s taškou potravin domů, když ji zastavila za rohem domu hlídka. Duchaplně řekla: "Kolikátá kontrola dnes ještě bude, již jste třetí. " Tak paní, jděte. A tak jídlo teta zachránila.

Já si na přídělové lístky pamatuji, bylo mi 8 let, když přišla měna. Musím ale autorku článku opravit, přídělové lístky nenahrazovaly peníze, potraviny se musely zaplatit penězi, ale omezovaly jen množství, které jste si směla koupit.