Aktivity denního života jsou ony běžné věci, které každý den děláme: přiměřeně zacházíme s finančními prostředky, umíme si je opatřit, vyzvednout z banky či bankomatu a máme zhruba přehled o jejich výši a pohybu. Přiměřeně se oblékáme, podle počasí a příležitosti. Zvládáme obsloužit, udržovat a chránit svou domácnost, což znamená, že například platíme účty, topíme si, uvaříme, používáme domácí spotřebiče, nakupujeme účelově, tedy co je třeba a v přiměřeném množství, telefonujeme, vnímáme čas a fungujeme v souladu s ním. Dodržujeme hygienické návyky, zvládáme toaletu, pohybujeme se mimo domácnost a umíme se zabavit ve volném čase nějakou tvořivou, pro nás zajímavou, smysluplnou činností.
Poruchy chování představují příznaky, které se během demence často vyskytují, aniž by člověk těmito příznaky dříve trpěl (bludy zejména „persekuční“ – někdo pacienta pronásleduje a chce mu ublížit- a bludy vztahovačné). V případě poruch nálad a citů nemusí jít o nově získaný fenomén, dost možná pacient toto ladění měl již dříve, ale v průběhu života se jej naučil kontrolovat. Rozvoj demence však tuto kontrolu postupem času omezí nebo zcela znemožní. Někdy také mluvíme o zvýraznění určitých dispozic, které člověk měl i během předchozího života. Nejčastěji se objevují změny nálad (deprese, úzkost, apatie, elace nálady), vznětlivost, snadná vzrušivost, neklid. Ať už je vývoj poruch nálad jakýkoli, je třeba tyto změny korigovat léky. V opačné případě dochází k narušení vztahů s okolím a s pečujícími osobami a tím ke zhoršení kvality pacientova života, stejně jako u jeho příbuzných či ošetřovatelského personálu.
Bývá velmi těžké pečovat o člověka, který nadává, uráží, fyzicky útočí, zpěčuje se pomoci, volá o pomoc, burcuje sousedy, mluví o týrání hladem apod. Přitom na tyto potíže má medicína účinné prostředky, kterými je umí zvládnout či alespoň zmírnit. Stádia máme tři a s postupující nemocí se porucha jednotlivých schopností prohlubuje.: časné, střední a pozdní, přičemž jim předchází ještě stádium prodromální, kdy se nemoc ještě nediagnostikuje, protože objevující se příznaky nejsou tak závažné a mohou mít i jiný původ než v demenci. (Takovým příznakům říkáme nespecifické. Typickým nespecifickým příznakem je bolest hlavy, která může mít mnoho důvodů a sama o sobě na nic tedy v podstatě nepoukazuje).
Poruchy paměti – Zapomínání jmen, zapomínání domluvených schůzek, termínů, jako by nikdy nebyly, při rozhovoru se člověk vrací k tématům a informacím, které již sdělil, které se prodiskutovaly, nebo se naopak znovu a znovu dotazuje na to samé, má nutkání vytvářet seznamy, které mají člověku pomoci problém zvládnout. Postupem času ale člověk zapomíná i lidské obličeje, často i blízkých osob, neumí je zařadit nebo je zařadí chybně (toto je velmi psychicky náročné pro okolí pacienta).
Poruchy řeči – nejprve se objevují lehké potíže s vyjadřováním, okolí cítí, že pacient potřebuje čas a klid na to, aby nám něco pověděl, často u toho není schopen další činnosti, protože sdělení informací je pro něj již určitou zátěží. Typická je také porucha plynulosti vyjadřování, pacient se vrací v hovoru, přestává si být jist tím, co řekl. Postupně se však vytrácejí zcela běžná slova každodenní komunikace, pacient hovor obtížně začíná, opakuje stejná slova, ztrácí se ve vlastním sdělení. Nakonec je konverzace značně obtížná až nemožná. S pacientem si můžeme povídat, ale jsou to dva světy, téma a obsah jako by unikal…pacient zabíhá v řeči k nepodstatnému, mluví o věcech bez souvislosti, nebo naopak u něčeho ulpívavě setrvává nebo dokonce stále opakuje stejné slovo.
V konečném stádiu je psychika pacienta velmi vychudlá, v paměti jsou podržené jen ty nejhlouběji uložené zážitky a návyky, řeč bývá nesrozumitelná, pacient imobilní. Z popisu se to může jevit jako velmi zoufalý úpadek, přesto to pacientem nemusí být vnímáno tak nešťastně jako jeho blízkými. Pro ně bývá situace zpravidla mnohem náročnější a smutnější, protože mohou porovnávat, pacient však již zejména ve vyšších stádiích nemoci neporovnává a neuvědomuje si, oč přichází. Tím je tento druh demence příznivější, neboť dochází k postupnému úbytku schopností a pacient se nevrací do „lepších“ období, jako je tomu například u vaskulárních demencí, při nichž se stává, že jeden den pacient funguje téměř jako dříve, přivítá se s vámi a druhý den neví, kdo jste.
Vzhledem k dobré zdravotní péči většina pacientů umírá na jiné přidružené onemocnění. Nemoc trvá v průměru asi 9-10 let a nasazením vhodných léků lze její rozvoj zpomalovat. Zastavit ji zatím medicína bohužel neumí. Nesmíme však zapomínat na kvalitu života, která je pro pacienta rozhodující. Aby kvalita života zůstala v co největší míře zachována, je potřeba pacientovi dopřát rehabilitaci či vhodné prostředí, pokud již není možný pobyt doma, ergoterapii a samozřejmě zachovat kontakt s lidmi a zejména těmi blízkými.
PhDr., Mgr. Jiřina Sámková, MUDr. Jan Cimický, CSc.