Zatímco v rychlíku s mírným úsměvem procházejí vlakem, požádají o jízdenku, zkontrolují její platnost, ověří případnou slevovou kartu, vše se odbude během několika vteřin a průvodčí pokračuje dál. Ostatně, není se co divit - v naprosté většině „své“ cestující nezná, a když není žádný problém, nemá důvod se jimi zabývat.
To v lokálce na regionální trati je to jiné. Tam se s průvodčími cestující většinou znají a podle toho to ve vlaku vypadá. Na oficiálnost se až tak nehraje, tam to žije. Velmi ráda vzpomínám na vždy rozesmátého průvodčího. V ranním vláčku zvesela zahalekal na děcka, jestli mají všechny úlohy, dámy nezapomněl pochválit, když jim to ten den mimořádně slušelo, s muži dal řeč na sportovní téma. Ve vlaku bylo navzdory časné hodině a případné „sibérii“ za okny příjemně, a do práce i školy jsme mířili dobře naladěni. Díky panu průvodčímu!
Dalším výrazným průvodčím je udatný mladý muž. Svou práci dělá zjevně rád. S cestujícími vlídně komunikuje, a má-li chvilku, podebatuje. Kamarádka, která prodávala dlouhá léta jízdenky na nádraží ve Valašských Kloboukách, o něm říká, že je to kombinace myslitele Masaryka a zápasníka Frištenského. Pan průvodčí má přirozenou autoritu a pozorovat jej, jak například bravurně zvládá organizaci výlukové autobusové dopravy, dává jeho netradičnímu hodnocení za pravdu.
Samostatnou kapitolou jsou průvodčí ženy. Je obdivuhodné, jak často v nepřízni počasí a jistě i ve směnách pro normálního smrtelníka časově nepředstavitelných, svou práci zvládají. Ženy průvodčí vždy pečlivě zkontrolují platnost slevové karty, ale na druhou stranu nezapomenou dát dítěti barevnou jízdenku s básničkou. Před časem jsem jela s průvodčí, která ještě neměla uniformu, jen červenou pásku na rukávu a osobní číslo. Zeptala jsem se jí, zda je s prací spokojena. Ano, je, jenom ji chvílemi nahání strach to množství druhů cestovních dokladů - ten má jízdenku papírovou, jinému ji musí prodat, další má doklad na mobilu, jiný nastavuje papír s kódem. Ano, vše se mění, i práce průvodčích. Jsme zkrátka ve třetím tisíciletí.
Před časem jsme jeli s manželem vlakem a za mnou se ozvalo mírné cvaknutí: „Průvodčí jde,“ říkám. „Ale prosím tě, kde to žiješ, copak průvodčí dnes cvakají jízdenky?,“ vrátil mě manžel do reálného času. Nebyl to průvodčí. A mně se v tu chvíli vybavila vzpomínka na sedmdesátá léta, kdy mezi stanicemi Kunovice, Uherské Hradiště a Staré Město jezdil vlak a některé vagóny měly uprostřed kamna na uhlí a k povinnostem průvodčích patřilo v nich topit. Neměly jsme s kamarádkou lepší nápad, než do kamen iniciativně naložit. Ve chvíli žhnula a my byly rády, že z vlaku můžeme vystoupit dřív, než si toho průvodčí všiml.
Ale časy se skutečně změnily, a ne vždy k lepšímu. Poté, co většina malých nádraží osiřela a na cestující se dívají jenom černými okny bez života, nezbývá, než doufat, že to stejně nedopadne s průvodčími. Doufejme, že se někde nerodí plán, jak tuto profesi zrušit. Bez průvodčích by cestování vlakem ztratilo část svého kouzla. Znám starého pána, který je tak zoufale sám, že několikrát denně jezdí vlakem ze své obce do tři stanice vzdáleného většího města. Pro něho jsou průvodčí a cestující částečnou náhradou neexistující rodiny
A na závěr dovolte čerstvou vzpomínku. Jela jsem s pětiletým vnoučkem, který měl zlomenou ručku, a mě čekalo poměrně složité vystupování na naší vlakové zastávce. Paní průvodčí nezaváhala ani chviličku, vyskočila z vlaku, vnoučka snesla na perón a na dovršení všeho dobrého pan „mašinfíra“ na kloučka zatroubil. Možná oba porušili kopu předpisů, ale radost to byla veliká!
Alena Kučerová pro portál i60