Vlakový průvodčí? I kombinace Masaryka a Frištenského

Pamatuju si ostravské autobusy s kukaní pro průvodčí, jezdila jsem do školy tři stanice a pamatuju si, že se ke mně musela vždy hluboko sehnout pro třicet haléřů, které jsem jí za dětský lístek podávala. Tramvaje jezdili ještě neuzavřené a průvodčí s brašnou prošel jeden vůz a pak přestoupil do vlečňáku. Jako děti jsme toho využívaly ke svezení zadarmo jednu zastávku, kterou jsme si zkrátily cestu do školy. Dnes mají průvodčí zodpovědnost za kdeco. Zrovna minulý týden stála průvodčí celou dobu u dveří, které nahoře blikaly červeně a mobilem se domlouvala /asi s mašínfírou/ že i když jsou zavřené, svítí a že je teda bude do další stanice hlídat.

Vláček s kamny na uhlí si taky pamatuji z trati Kralupy n.Vlt./Neratovice. A při cestách do školy průvodčí z krabičky (což byl nejnovější maďarský autobus), která nejčastěji musela vyzývat cestující, aby se tam vzadu zmáčkli ještě víc!

Zdena J.: Podávání jízdenek tam bylo obvyklé. Já jsem byla v Gagře (Abcházie) a pluli jsme na mys Picundu. Zpátky jsem jela rozdrcaným autobusem, který všude stavěl a nastupovali místní lidé, Všichni posílali peníze zezadu dopředu k řidiči s komentářem: Pěredajtě adin po pjati (čili chtěli jeden lístek za pět kopějek). Napřed jsem koukala jak jelen, co to chtějí, ale pak už jsem se do té předávající řady stojících zapojila taky.

Jako dnes si vybavuji sice ne průvodčího, ale řidiče autobusu, který tuto roli taky zastával a před odjezdem z výchozí stanice od nádraží v Českém Brodě procházel s koženou brašnou autobus od zadu, prodával a štípal lístky a byl velmi žoviální a vtipný k ženám a slečnám zvláště. Legendární pan Šedina jednou proštípl jedné slečně i její delší nehet. A ani se nezlobila. :)

Pamatuji se samozřejmě na jmenované typy průvodčích. Někdy mi i trochu chybějí. Vzpomínám si, že při své návštěvě Soči v bývalém SSSR, jsme se rozjeli sami s manželem něco shánět do vzdáleného obchodu až někde na předměstí. Nevěděli jsme, kde nebo jak si koupit jízdenky. Prý máme jít dovnitř, že se tam kupují. opravdu tam seděla jakási paní průvodčí. jenže my nastoupili na opačné straně trolejbusu, který byl narvaný a neznali jsme částku za jízdenku. Tak nás domorodci upozornili , ať pošleme peníze po spolucestujících, že ji dostaneme. Podávali si naše peníze jeden druhému, průvodčí vydala jízdenku i zbylé peníze a to vše šlo stejnou cestou k nám. Moc se nám to líbilo. Všichni spolupracovali.

Vlakem jezdím ráda dosud a musím konstatovat, že průvodčí jsou až na výjimky zdvořilí a srdeční. Ale už i u některých "venkovských" spojů - motoráků je obvyklé, že jsou bez průvodčích. Vzpomněla jsem si na náš sraz od základní školy, kdy jsme jeli z Lomnice nad Popelkou dvě třídy motoráčkem do restaurace v příští stanici Nové Vsi. To motorák ještě nezažil. Když se vlak vracel z Paky a projížděl kolem restaurace, stáli jsme na terase a mávali na strojvedoucího, ať zastaví a jde k nám. Bylo to tak blízko, že jsme byli na dosah. Tam je to cestování ještě fajn. :-D

Coby Pražačka samozřejmě pamatuji průvodčí v tramvajích – ty chodící s brašnou přes rameno i ty sedící v „ohrádce“. Vlakem jezdím ráda od dětství, teď už ale málo. Avšak pokaždé, když se průvodčí blíží, radostně hlásím, že jde pan štiplístek (paní štiplístková). Hezké vzpomínky.

Obávám se, že průvodčí nahradí apka. Jako již asi nejsou hradlaři.

Milé vzpomínky.

Krásný článek. Děkuji za připomenutí doby, kdy jsem jezdila vlakem( hlavně lokálkou) v Jižních Čechách. A taky vlakem s našimi za babičkou. To se mi pro změnu líbilo v patrovém vlaku. A to se ten pan průvodčí skutečně naběhal po těch schodech.