Záhy jsem však pochopila, že po šedesátce je toto tvrzení v určitých momentech jen marnou útěchou. Aspoň z pohledu vnoučat…
Po delší době jsem zase jednou nocovala u své nevlastní dcery v Brně. Její dva synci si moji návštěvu vždycky užívají a zejména starší Filípek mě dojímá svojí oddaností: „Babičko, já jsem tak rád, že seš tady… já tě mám tak rád!“
Společné hry, čtení a ukolébavka před usnutím je u mých vnoučat – ať už vlastních či nevlastních – dávno zaběhnutý rituál. A někdy i jejich ranní návštěva u mě v posteli.
Filípek se ke mně tiskne, drží mi hlavu těsně u svého obličeje a láskyplně na mě hledí ze vzdálenosti asi pěti centimetrů. A pak to přijde. Tvrdý ortel z nevinných dětských úst.
„Babičko, ty seš… když se tak na tebe dívám… víš… ty vypadáš ráno jako někdo úplně jinej…“.
Zuby si raději čistím poslepu a honem rychle nahazuji omítku lehkého make upu, abych ospalému oku dodala ztracenou jiskru…
Když vylezu z koupelny, Filípek se na mě radostně vrhne: „Hurá, už seš to zase ty, babi..!“
No uznejte, není to nádhera, když vás pochválí vnouček? A víte, co je zvláštní? Že mi tohle ocenění úplně stačí.
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
Hana Švejnohová