Taková špendlíková hlavička, u níž nedokážu rozlišit hlavu ani patu. Vrtá mi hlavou, co to tam na dokonalé samotě u lesa může být. Nahlédnutí do map mi dává odpověď, která zní: Vladimírov. Nic víc, nic míň.
Umiňuji si, že toto místo nutně potřebuji vidět na vlastní oči a slibuji si, že se tam určitě vypravím a záhadě přijdu na kloub. Podle map by tam měla vést polní cesta. Den D nastal jednoho odpoledne, kdy po dlouhé době počínající jaro ukázalo svou vlídnou tvář. Beru batůžek a vydávám se na pochod. Putování začíná na kraji Roudnice nad Labem u odbočky na Kleneč. Pozdravím slunící se kozí krasavice za plotem a už polní cesta překonává dráhu Podřipského motoráčku, potok Čepel a záhy se pochodem stále podle potoka dá zahlédnout stavení.
S údivem zjišťuji, že je to ruina nějakého kdysi asi dost honosného domu. Jenže dnes je bez střechy, jakýmsi zázrakem k nebi ční štítová stěna. Abych si ji mohla prohlédnout, vystoupala jsem proti ní po poli do mírného svahu. Pohled přitahuje sochařská výzdoba, nahlodaná zubem času, ale přesto ve stavu, ze kterého je zřejmé, že tu stávala zajímavá budova. Dominující jezdec na vzpínajícím se koni dává ještě dnes tušit, že bývali krasavci.
Sešla jsem ke stavení a ukázalo se, že u něho je tabule, která aspoň zčásti osvětluje minulost. Cituji: "Mezi zajímavé stavby, patřící k Rovnému, se řadí i samota Vladimírov č. 111, zvaná také Floriánka. Nachází se asi v polovině polní cesty, vedoucí z Rovného do Roudnice n.L. Tato zemědělská usedlost byla přestavěna v roce 1911-1912 panem Josefem Floriánem, svérázným podřipským zemědělcem, na moderní statek. Byla umístěna mezi zelení sadů a polí a průčelí zdobily sochy Kocourka a Čapka. Nápisy podporující národního ducha byly zčásti sokolskými hesly či vlastními výtvory pana Floriána. V současné době je zahájen projekt na obnovu a zpřístupnění kulturní památky Vladimírov." Je tu i fotografie Vladimírova z doby jeho slávy, není zde ale zmínka o tom, kdy byl opuštěn, a ani netuším, jak dlouho už tu tabule stojí a co je míněno "současnou dobou". Moc bych Vladimírovu, alias Floriánce, návrat k původní kráse přála, ale po pravdě moc tomu nevěřím. Každopádně až se zase budu dívat z Řípu, budu mít přesnou podobu té špendlíkové hlavičky před očima.
Domem se prohání vítr a průjezd, kdysi asi chodba, není nijak zabezpečený a zdá se, že by mi strop nemusel spadnout na hlavu. A tak si troufám vstoupit a porozhlédnout se. Stav je opravdu víc než neutěšený, tak jsem si udělala jen pár fotografií a jdu dál. U domu roste nádherný památný strom dub letní s obvodem kmene přes tři metry.
Polní cesta se vine dál mezi poli a remízky a každou chvíli vykoukne přibližující se Říp. Však jsem taky na konci cesty zjistila, že ústí na silnici v Rovném, a to téměř na začátku aleje vedoucí na Říp. Já dnes nahoru nepůjdu a vrátím se do Roudnice oklikou přes Rovné a Vesce Alejí Sv. Čecha, ale pokud byste se rozhodli pro návštěvu Řípu vy, můžete se k němu z Roudnice vydat třeba touto netradiční cestou.
