Paní Jana, bývalá učitelka, si podala žádost o umístění do domova pro seniory už v jednašedesáti, když ještě byla naprosto zdravá a aktivní. Všichni známí se jí divili. Jen budeš zabírat místo těm, kteří péči opravdu potřebují, slyšela ze všech stran. Ukázalo se, že dobře udělala. Na místo v domově pro seniory čekala devět let. Když se na ni v pořadníku dostalo, byla ve fázi, kdy ze všech stran slyšela: Sama doma žít nemůžeš, už to nezvládáš.
„Místo se pro mě uvolnilo v pravý čas, protože trpím řadou nemocí. Nejhorší je Parkinson, ruce se mi třesou čím dál více, už v nich mám problém udržet hrnek, natož se třeba trefit klíčem do zámku,“ vypráví. Přitom má tři dcery. Tvrdí, že ani po jedné z nich přece nemůže žádat, aby se o ni starala. Vysvětluje to tím, že všechny mají vlastní rodiny, hodně práce, navíc se ve věku kolem padesátky samy začínají potýkat s nemocemi svými i svých manželů. „Chodí mi domů pomáhat, uklidit, nakoupit. Odvezou mě, když někam potřebuju. Ale nemůžu po nich přece chtít, aby si mě domů nastěhovaly a věnovaly se mi nepřetržitě,“ tvrdí a chystá se na stěhování do domova pro seniory. Ale přesto, nechtěla byste raději zůstat doma? No chtěla, ale prostě to nejde, nemůžu to po dcerách žádat. Jana se dá označit za typickou českou seniorku jednadvacátého století.
Většina z nich nespoléhá ve stáří na děti. Neuvažují tak, že jejich děti jsou povinny se o ně postarat. Pokud by to tak bylo, byli by rádi. Ale nepovažují to za samozřejmost a už vůbec si nic takového nechtějí vynucovat. Průzkum na toto téma dělala organizace Maltézská pomoc. Vyplynulo z něj, že téměř polovina lidí neplánuje, že by se starala o své staré rodiče, naopak spoléhají na domovy pro seniory či různé asistenční služby. Pouze každý čtvrtý člověk uvedl, že je připraven sám pečovat o staré nemocné rodiče. V průzkumu přitom často znělo, že umístit starého rodiče do domova pro seniory děti nepovažují za ideální a počítají s tím, že ani je samotné toto pravděpodobně nemine. A jsou s tím smířeni.
„Je to velký problém, protože staří lidé odkázáni na pomoc druhé osoby si velmi často přejí zůstat doma, kde jsou zvyklí žít, zatímco ne každému z jejich příbuzných práce či soukromí umožňují, aby si staré rodiče vzal domů nebo se o ně kompletně sám staral,“ říká Jiří Juda z organizace Maltézská pomoc. Právě ta poskytuje služby seniorům přímo v jejich domovech. Není to tak, že by lidé středního věku na své staré rodiče a příbuzné prostě kašlali.
Z průzkumu vyplynulo, že více než polovina lidí navštěvuje své staré rodiče pravidelně, minimálně jednou týdně. Čím jsou děti starší, ideálně když už jsou samy v penzi, tím více času na své staré rodiče mají a tím častěji je navštěvují. Je jasné, že padesátiletá pracující žena má méně času navštěvovat svou matku, než pětašedesátiletá penzistka, pro kterou naopak návštěvy staré maminky mohou být naplněním života, novou aktivitou v důchodu. Dotazovaní lidé uváděli, že nejčastěji svým starým příbuzným pomáhají s běžným úklidem domácnosti, vařením a malými opravami, na které už nestačí. Mnozí uvedli, že jim prostě jen zpříjemňují čas, to znamená, že si povídají nebo jim čtou. Velmi často uváděli, že starým rodičům pomáhají s úkony, ve kterých se už nejsou schopni orientovat, to znamená placení účtů, komunikaci s bankou nebo s poskytováním elektřiny, plynu.
Zkrátka, pomáhají starým příbuzným orientovat se ve světě ovládaném výpočetní technikou, které mnozí lidé velmi vysokého věku už nerozumějí. Každý devátý z dotázaných uvedl, že své staré rodiče doprovází k lékaři. Tato idyla končí v momentě, kdy se zdravotní stav starých rodičů zhorší tak, že potřebují nepřetržitou péči. Tu jejich rodiny zpravidla nejsou schopny poskytnout, případně je tato představa děsí.
Podobný průzkum na toto téma dělala organizace Charita. Vyplynulo z něj, že každý třetí obyvatel České republiky se ve své rodině setkal se situací, že starý příbuzný nebyl schopen žít dál ve svém bytě a zůstal odkázán na pomoc druhých. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že se velmi bojí, že je taková situace potká. „Průzkum ukázal na jedné straně pozitivní věc, a sice to, že většina Čechů považuje za přirozené postarat se o starého nemocného příbuzného, zároveň se v něm však ukázalo, že si pod tím mnoho lidí představuje návštěvy či pomoci s nákupem. Těch, kteří si staré nemocné příbuzné vezmou domů, je méně, mají z toho strach. Strach se týká zejména mladých lidí a je spojen s obavami, že by to nezvládli při péči o vlastní rodinu, případně by to pro ně znamenalo ekonomické problémy,“ uvedl ředitel Charity Lukáš Curylo.
Je to velmi závažné téma, které se týká každého z nás. Ukazuje, že o něčem sice sníme, ale ve skutečnosti se chováme jinak. Sympatické aspoň je, že většina z těch, kteří nyní přiznávají, že z péče o nemohoucí staré příbuzné mají strach, počítá s tím, že jednou na tom budou stejně jako oni a také dožijí v domovech pro seniory místo v rodinném kruhu. Prostě proto, že dnešní mladá generace také nevyrůstá v modelu, kde by bylo běžné, že senioři umírají doma.
Takže i dnešní čtyřicátníci zřejmě budou čekat v pořadnících na místo v domovech seniorů a tam pak doufat, že je jednou týdně někdo z příbuzných aspoň navštíví.
