Život za první republiky. Bylo dobře?

Můj táta byl z deseti dětí, moje tety šly sloužit někdy po 12. narozeninách, strýc jako nejstarší bratr vystudoval, ale ostatní strýcové šli do učení. Byla vysoká kojenecká úmrtnost, na to táta vzpomínal, dědeček byl krejčí a babička měla na vsi hospodářství, děti chodily pást a rohlík byl lahůdka. Chleba babička pekla doma každých 14 dní a vánočky dojídali z fary, kde po vánocích vždycky něco zbylo. Nebylo to určitě jednoduché - ale taky nebyly "mamahotely" protože každý rodič koukal dítě postavit na vlastní nohy, protože doma bylo ještě dost mladších sourozenců. Mít dnes 10 dětí by taky nebylo jen tak. Ale je fakt, že si jen předáváme informace, už to nikdo nepamatujeme.

Moje maminka se narodila v roce 1925 jako druhá nejmladší z pěti dětí. Dědeček byl vyučený písmomalíř a celý život pracoval jako nižší technický úředník v jedné z brněnských továren. Babička byla v domácnosti. Z počátku bydleli ve vesnici 20 km od Brna, odkud dědeček denně chodil pěšky 10 km na vlak, v roce 1932 se přestěhovali do pavlačáku na Staré Brno, kde obývali jednopokojový byt s vodou a záchodem na pavlači. Nedělní maso bylo často jen pro dědečka, oblečení se přešívalo a mamince z té doby zůstal strach ze ztráty zaměstnání. Přesto se všichni maminčini bratři vyučili řemeslu a později si dodělali střední školu a mamince rodiče umožnili vystudovat SŠ už během protektorátu. V rodině se četlo a muzicírovalo, děti zpívaly ve sboru a chodily cvičit (cvičky se šily ze starých klobouků). Prázdniny sourozenci trávili na vesnici u svých prarodičů, kde pomáhali s malým hospodářstvím. Zajímavé je, že maminka nikdy nezažila nějaké posměšky nebo dokonce šikanu kvůli tomu, že nemá to či ono. A to s ní do školy chodila i děvčata z hodně bohatých rodin. I když je pravda, že její rodiče nikdy nevyužili nabídku dětského oblečení, poskytovaného zdarma chudým dětem od nějakého sociálního úřadu. Šlo o jakési jednotné oblečení a mít takto "ocejchované" děti, za to by se dědeček styděl. To radši rodina ušetřila na něčem jiném, nebo využila nabídky dědečkových lépe situovaných sester a přešívalo se z jejich odložených šatů. Sama jsem dědečka a babičku nezažila, protože oba zemřeli, když jim ještě nebylo ani 55 let. Maminka mně o svém dětství hodně vyprávěla a jednou jsem se s ní byla podívat v bytě, ve kterém až do konce války bydleli. Pamatuji si tmavou nudli - kuchyni, do které se vcházelo přímo z pavlače a ve které se odehrával veškerý život rodiny, a větší pokoj, do kterého se však postele pro sedm lidí nevešly. I když je pravda, že jak my, tak řada rodin z našeho sousedství v 60. letech nebydlela o moc líp. Taky jsme měli společný záchod pro několik bytů, jen voda byla už v každém bytě. O koupelně jsme si do roku 1973 mohli jen nechat zdát.

Paní Novotná nevím co si o vaší reakci na můj příspěvek mám myslet. Ale mít hodně dětí bylo dřív stejně jako dnes náročné. A nezlobte se na mně mít 8 dětí a být na tom finančně špatně nebo bídně je velká nezodpovědnost. A vy si myslíte že dnes nejsou v továrnách pracovní normy? Byly a budou. Dřív se tomu říkalo,, práce v akordu,,.

Paní Puchalská, ale to, co popsala paní Halátová je ze života, který tenkrát byl. Moje maminka se narodila v r.1917 a vzpomínala, jak se hádaly sourozenci, (byla z 8 dětí) kdo půjde na štedrý den k pekaři, (na dluh) pro chleba, protože k vánocům dostaly od pekaře rohlík. A po dovršení 14 let šla k Baťovi, a taky žádná slast. Každodenní stres aby udělala počet kusů, který byl naplánovaný, aby něco nepkazila, jinak jim strhli z platu určité peníze. Takže ani ten opěvovaný Baťa nebyl žádný lidumil. Jenže o tom se nemluví!!

Moji rodiče se narodily ještě za Rakouska, v roce 1900 a 1910. Oba pocházeli z chudých poměrů, o studiu nemohlo být ani řeči. Já se jim narodila jako pozdní , neplánované dítě v posledním roce války. Vím z vyprávění, jak to za 1. republiky bylo pro chudé i bohaté. Chalupu, kterou si koupili maminčiny rodiče v roce 1899 jsem nakonec zdědila já. Zažila jsem ještě babičku, která tam žila a tak vím, jak žila ona. Byla to hlavně tvrdá práce a velmi skromný život. Přesto si maminka nestěžovala, že by nějak významně trpěli. Ovšem jejich život s dneškem nedá vůbec srovnávat. Vlastně lépe se jim začalo dařit až za komunistů.

Nevím co k tomu dodat.Z 99% mė vychovali prarodiče.Dėdeček 1896,babička -1901... Z jejich povídání mám spoustu vzpomínek...alr hodnotit si netroufám.Jsem o PÁR let mladší a tuto dobu jsem nezažila!☺☺

Moji rodiče prožili mládí za 1. republiky a je asi pravda, že se měli dobře. Museli však na to vystudovat a to něco stálo. Ale je fakt, že vzdělání se cenilo, zatímco později už nikoliv. Celkově nemohu životní úroveň v té době posoudit. Podle pamětnických filmů se to nepozná, protože ty se věnovaly spíše vyšším vrstvám. Pokud je tam naznačena částečná bída (třeba ve filmu Ryba na suchu, kde se továrník Bartoš dostane při autonehodě do rodiny dělníka z kamenolomu), končí to většinou happy-endem.

Myslím, že každá doba má v sobě něco hezkého. A proto je v pořádku, nacházíme-li určitý půvab i v období 1. republiky. A současně víme, že ne všechno bylo idylické. „Nejpodivuhodnější na budoucnosti je představa, že naši dobu budou nazývat staré zlaté časy.“ E. Hemingway /Ivano, super!/ Těším se na další texty.

Líbí se mi prvorepublikové filmy a třeba bych se chtěla na pár dnů žít v té době. Ale pak bych musela prožít II.sv.válku a jako židovka bych skončila ve vyhlazovacím táboře. Tak jak tam skončila většina mých příbuzných. Každá doba má své klady i zápory a nic není jen jednobarevné.

Ano prezident Masaryk toho v té době, o které se tu píše, udělal pro tuhle republiku dost. Moje babička v té době žila a nebyla zas tak nešťastná, jak se tu někdo v diskuzi snaží všem vsugerovat. Každá doba má prostě svoje plus i mínus. Paní Halatova to skutečně ne pojala moc šťastně.