Naše vzdálenostně nejbližší vnoučata u nás teď bývají díky školním povinnostem maximálně jednou za měsíc. S Adamem už se dá vést konstruktivní diskuse, je mu dvanáct.
Ale zajímavé rozhovory s dětmi se odehrávaly už mnohem dřív:
„Babi, našemu tátovi jsi taky četla pohádky, když byl malej?“ zeptal se mě Adam jednou před spaním, když jsem doskřehotala Křemílka a Vochomůrku.
„Ne, já jsem četla strejdovi Martinovi. Vašemu tátovi četla pohádky babička Jitka. S dědou jsme se vzali až později, když už byl váš táta velkej. Já jsem vlastně tátova macecha,“ odpovídám pravdivě.
„Takže ty nejsi naše opravdová babička?“ vyděsila se tehdy asi čtyřletá Linda.
„To víš, že jsem, ale nevlastní. Máte prostě o babičku víc,“ utěšuji holčičku.
„A co je to vlastní?“ nedá pokoj.
„Podívej, váš tatínek se narodil babičce Jitce, proto je vlastní. Ale třeba teta Klárka z Brna je moje nevlastní, protože se narodila jiné mamince a já jsem se o ni nějaký čas starala, když byla malá. Mně se narodil jen strejda Martin,“ vysvětluji trpělivě.
„ A my jsme se narodili naší mamince, takže jsme vlastní, žejo, babi?“ utvrzuje se Linda.
„Ano, přesně tak.“
„Babi, tys říkala, že seš tátova macecha. Ale ty přece nejseš zlá,“ pokračuje Adam.
Přemýšlím, jak toto téma před usnutím vrátit k pohádkám.
„Copak musí být macecha vždycky zlá? Přece i nevlastní maminka může být hodná. Zlé macechy zůstaly už jen v pohádkách. A ráno mi povíte, jestli takovou znáte, ano?“
Dnes už děti dávno ví, co znamená vlastní či nevlastní, co je to rozvod, adopce i pěstounská péče. A když ne, tak si to vygooglují…
Jen tak mimochodem, na kterou pohádkovou macechu byste si vzpomněli vy?
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
Hana Švejnohová
