Každý den jiná
Ilustrační foto: ingimage.com

Každý den jiná

17. 2. 2018

Již několikrát jsem se zmínila, jak velkou inspirací je pro mě chat na i60. Tentokrát ve mně debata o módních materiálech sedmdesátých let, krimplenu, acetátu, dederonu a podobných neprodyšných látkách, vyvolala dávno zasunutou vzpomínku na jedno z mých zaměstnání.

Nastoupila jsem tehdy jako řadová účetní do výrobního závodu. Moje paní vedoucí z mé přítomnosti nadšená zrovna nebyla. Její dosavadní kolegyně dovršila důchodový věk a nečekala ani den, ani minutu, či vteřinu, a odešla na zasloužený odpočinek. Nahradila jsem ji já - matka dvou malých dětí, které byly občas i nemocné, a moje nepřítomnost v práci byla častým jablkem sváru mezi námi, i když jsem si svoji práci nakonec vždy odvedla. Přesto jsem si v duchu říkala, že si snad časem na sebe zvykneme a naše vzájemné vztahy se upraví. To by ale paní vedoucí nesměla podlehnout tehdejšímu módnímu trendu, který časopis Vlasta označil sloganem „ Každý den jiná“.

Toto „nesmírně praktické“ oblečení se skládalo z jednobarevné šatové sukně (pro mladší ročníky vysvětlím, že to byly jakési šaty bez rukávů propínací až dolů), a k té šatové sukni se nosila bílá halenka buď s proužky, nebo puntíky ve  s t e j n é  barvě, jako samotná šatová sukně!  A pozor, teď to přijde – k halence bylo potřeba si vytvořit řadu doplňků (límečky, manžety, fiží, vázačky), aby bylo možno jejich denním střídáním vytvořit dojem, že nositelka tohoto módního výstřelku je každý den jinak oblečená. Problémem, na který módní redaktorka Vlasty neupozornila, byly právě neprodyšné materiály, ze kterého se tehdejší oblečení vytvářelo.

V praxi to vypadalo následovně. V pondělí se moje“ každý den jiná“ paní vedoucí dostavila do práce v zelené šatové sukni, ke které oblékla slušivou halenku se zelenými puntíky, a přizdobila ji vázankou ze stejné látky, z jaké byla ušita halenka. Příjemně voněla pracím práškem a obě jsme s optimismem vkročily do pracovního týdne. V úterý moje každý den jiná paní vedoucí ozdobila svoji halenku slušivou kravatou ušitou ze stejné látky jako šatová sukně. Ocenila jsem její vybraný vkus, i když jsem zaregistrovala, že vůně pracího prášku se začíná jaksi vytrácet.

Příroda mě vybavila trochu slabším zrakem, ale o to více mi nadělila čichových buněk, takže můj nos je dost citlivý na pachy všeho druhu. Tím chci vysvětlit to, že když ve středu paní vedoucí usedla ke svému psacímu stolu v halence s bílým širokým límcem a bílými manžetami, občas jsem v její nepřítomnosti rozprašovala v kanceláři deodorant, abych se cítila alespoň na chvíli příjemněji.

Ve čtvrtek jsem při každé sebemenší příležitosti otvírala okna či dveře s poukazem na to, že je zde trochu vydýchaný vzduch.  Moje paní vedoucí s velikou mašlí pod bradou to nesla nelibě, nesnášela totiž průvan. V pátek už šlo o život. Hned při příchodu do kanceláře mě porazil odér paní vedoucí. Nejen že jsem neustávala ve větracích pokusech, ale odcházela jsem často pod různými záminkami na chodbu nalokat se čerstvého vzduchu. I když jsem musela uznat, že paní vedoucí to v bílém fiží a bílých manžetách ozdobených zelenopuntíkatým kanýrkem sluší, musela jsem naprosto odmítnout její tvrzení, že usiluji o její zdraví tím, že ji neustále vystavuji průvanu.“ Vydýchaný vzduch“ vysvětlovala mým nadměrným používáním deodorantů.

Po víkendovém oddychu, kdy se v rodině paní vedoucí pralo, nastal pondělek a celá ta „každý den jiná“ anabáze nastala znova.

Ale našemu vzájemnému utrpení měl být brzy konec. Nevím, jestli paní vedoucí pochopila pravou příčinu mých větracích manévrů nebo jenom chtěla obohatit svůj styl „každý den jiná“, ale uprostřed jednoho týdne najednou vyměnila zelenopuntíkovanou halenku za bílou. A samozřejmě doplnila o další kusy i svoji sadu doplňků. Tím mi zpříjemnila i poslední dva dny v týdnu a já jsem zase omezila své požadavky na čerstvý vzduch. Kamarádky se z nás sice nestaly, ale byly jsme k sobě vzájemně slušné, korektní, dokonce jsme si i o svých narozeninách a jmeninách vyměňovaly malé pozornosti.

Asi po půl roce jsme se stěhovali do jiného města, já jsem změnila zaměstnání, a tak jsem se vlastně nikdy nedozvěděla, zda má paní vedoucí vydržela s outfitem „každý den jiná“ až do důchodu, nebo jestli jej za čas vyměnila za nějakou jinou módní variantu.

Když to tak po sobě čtu, napadá mě, jak je dobré, že jsem si sama sobě šéfovou i výkonnou silou. Takže se zřejmě nestane, že by některá mladá kolegyně po letech s humorem líčila mé osobité pojetí „byznys stylu“.

Čas vše postavil do jiné roviny a proto na svoji bývalou paní vedoucí vzpomínám nyní už jen s pobavenou shovívavostí.

  

 

 obrázek převzat z portálu Pixabay.com.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Halátová
Nikdy jsem neměla šatovou sukni, nikdy jsem nepoužívala deodoranty. Když v mé blízkosti některá - většinou ženská - udělala deodorantem "pš,pš,pš", dostávala jsem rýmu zrovna tak, jako když někdo vedle mne použil jakýsi sprey proti mouchám. Pracovala jsem také jako začínající účetní v ženském kolektivu, jediná, která tam byla nesnesitelná, žena, podle názvu, bývalá vedoucí, která tam byla na "brigádě" - ráno v 6,00 už v sobě měla dvě kávy a asi deset cigaret, páchla na sto honů, ale nebylo to umělými látkami jejího oblečení, ale její zašlou špínou.
Alena Tollarová
Kdo nikdy neměl šatovou sukni? Škoda, že není na ilustračním obrázku. Ale o ní vlastně článek není. Já jsem ji měla, ale určitě v mé přítomnosti nikdo okno otvírat nemusel. Jsem na tělesné pachy taky háklivá a bohužel nějaký čas jsem seděla v kanceláři s velmi silně se potící paní. Bylo to za trest. Ona za to chudák nemohla, ale přece jen i v té době už nějaké ty "fuky" do podpaždí byly. A dneska by snad už nemusel smrdět nikdo.
Naděžda Špásová
Ha, převlékla se.
Slávek Beran
Váš článek jsem si přečetl velice pozorně. Pamatuji si ten čas dederonových košil, jak říkáte z neprodyšného materiálu. I já jsem ji "občas" musel nosit. Jenže, kdo se jen trochu potil, tak měl záda mokré, jako já. A v tu chvíli jsem tu košili nenáviděl. Paní Jana píše o výtahu, jsou lidé, co takovýto prostor "nemusí". Před dvaceti roky jsem jezdil v MHD Most - Litvínov. Přiznám se, ti cestující za to nemohou, ale byli tací a myslím, že ještě jsou, co "voněli". A teď si vemte, je léto, tak kolem 25. stupňů a máte plnou tramvaj. Tak jste rádi, když jste na konečné a můžete se na pár chvil nadýchat čerstvého vzduchu. Fakt je ten, že nemůžete strkat všechny do jednoho pytle. Někteří mi budou možná oponovat, ale kdo jezdíte v přeplněných ať tramvajích nebo autobusech v letních měsících, asi mi dá za pravdu. Možná je dobře, že jste se přestěhovala, kdo ví, kam by to až došlo, kdyby paní vedoucí stupňovala ty své vůně. Asi bych reagoval tak, že bych ji v mezích slušnosti vysvětlil, že mi to nedělá dobře a proto v kanceláři větrám. Mám už takovou povahu, nemůžu za to. Váš článrk mi za prvé připomněl dávnou dobu dederonu a dvacet roků práce s cestujícími. Myslím, že je občas dobré si připomrnout některé doby, nenž jsou již za námi. Dík za zajímavý článek.
Zuzana Pivcová
Člověk, který pracuje s veřejností, tak se může k takovým nepříjemným zážitkům snadno dostat. U mě to byly kurzy němčiny i badatelna vojenského archivu. O některém jedinci, když se zjevil ve dveřích, už jsem předem věděla, že bude zase zle. A bylo. Já jsem moc uměliny nenosila. Na výstavě Země živitelka jsem si při zahájení nakoupila několik tehdy docela vzácných bavlněných roláčků různých barev a ty jsem různě střídala, právě tak trička. Nikdy jsem nenosila nějaké límečky, natož fiží. K tomu by mě nikdo nepřiměl. No, myslím ale, že celkově je dnes situace s osobní hygienou a tělovou kosmetikou o dost lepší než dříve. Někdy ale, když to někdo přežene s toaletní vodou či parfémem, je to taky nepříjemné. Díky za článek.
Jana Šenbergerová
Nic takového jsem v práci naštěstí nezažila. Zato trpím ve výtahu, a to nejen kvůli lidským pachům, ale často i kvůli zcela nelidským parfémům, antiperspirantům či deodorantům. Naštěstí jsem schopná zdolávat schody pěšky.
Karel Kafka
Vůbec nevím, jak by to mělo být u paní a dívek, ale pan Werich tvrdil, že správný chlap by měl smrdět potem, tabákem a česnekem. Pan Werich byl klasik, to jistě uznáte.
Soňa Prachfeldová
Pobavilo mě to a když by se natáčeli Bakaláři - prima námět. A ten odér, to je něco to pižmo se nedá vydýchat.
Eva Mužíková
Když jsem pracovala na ředitelství Uranových dolů ve výpočetním středisku, byla jsem časem " povýšena " na odbor rozboru a statistiky. Tam jsem získala i značné navýšení platu - ale cena, kterou jsem za toto povýšení musela zaplatit byla kancelář, kterou jsem sdílela s kolegou, který nesnesitelně páchnul potem... Otylý svobodný třicátník, který se potil snad i při jídle. Když jsem přišla domů, mé oblečení bylo tímto žluklým potem také cítit. Jelikož byl dosti sebevědomý, musela jsem postupovat ve snaze " převychovat " jej velmi opatrně. Po čase se začal převlékat častěji, moje trápení skončilo teprve, když se mu podařilo najít si partnerku...
ivana kosťunová
Děvčata, děkuji vám za vaše zážitky, velmi jsem se zasmála, kdybych je znala dřív, mohl by tento článek být bohatší a veselejší.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.