Kavárny a hospody. Proč je potřebujeme?
Ilustrační foto: pixabay.com

Kavárny a hospody. Proč je potřebujeme?

14. 2. 2018

Jdu na kafe. Jdu na jedno. Pokud toto říká partnerka či partner své polovičce, je vše v pořádku. Zmíněná polovička by měla zajásat, nikoli se zlobit či se cítit opuštěná.

Kdo chodí do kaváren, cukráren, restaurací či obyčejných hospod, je zpravidla spokojenější a vyrovnanější, než ten, kdo se jim vyhýbá. A čím je člověk starší, tím více to platí.

„Máme s kamarádkami rituál, že se co čtrnáct dnů scházíme v kavárně. Někdy se nás sejde šest, někdy jen dvě, ale víme, že se můžeme vidět co dva týdny ve stejnou dobu na stejném místě,“ vypráví jednasedmdesátiletá Věra. „Můj muž říká, že se pokaždé vracím osvěžená, milá a žertuju jako za mlada. Je fakt, že se tam vždy dost nasmějeme, někdy se i pohádáme, jako například po prezidentské volbě. Zkrátka, pokaždé po té schůzce cítím, že žiju. Vidím tam mladé lidi, koukám, co se nosí, pokaždé se snažím dávat si nějaký nový druh kávy nebo čaje, zkrátka nasávám život,“ dodává.

Jedna z této partičky kamarádek má kvůli schůzkám problém. Její muž je naštvaný. Nelíbí se mu, že ho žena pravidelně na tři hodiny opouští, že má svůj svět. Dotyčná mu říká, aby taky šel do hospody s kamarády. On na to, že ho hospodské řeči nebaví, že pivo nepije, že nechce marnit čas vysedáváním po putykách. „Je to paradox. Já posílám muže do hospody, zatímco jiné ženy se zlobí, že tam jejich muži chodí. Jenže on pořád sedí doma, nemá kamarády, nemá o čem mluvit a to se pak odráží i nudou v našem vztahu,“ vysvětluje dotyčná dáma.

Psychologové jí jednoznačně dávají za pravdu. Posílat muže do hospody se sice zdá být zvláštní, ale je to správné. Jasně, nemusí jít o hospodu, ale ať jde na ryby, na výlet, na hokej, prostě ať má své kamarády, svůj svět. „Odchodem do důchodu mnohdy člověk ztrácí v podstatě nedobrovolné pracovní kontakty a lidi s nimi spojené. Pokud nemá přátele z jiné oblasti než z práce, může se cítit osamělý. Právě setkávání se v kavárnách či hospodách je jednou z cest, jak se osamělosti vyhnout,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. A zmiňuje i užitečnost toho, když se z takových setkávání stane jakýsi rituál. „Setkala jsem se například se zavedením rituálu setkávání se babičky s vnoučaty v kavárně. Je to vynikající nápad pro obě strany. Kde se mají scházet, když chtějí něco probrat? Mladým se mnohdy k babičce nechce, ale kavárna, to je jiná. Tam jsme byli s babičkou – to jim možná zůstane ve vzpomínkách. Babička, která tento rituál zavedla, je se svým nestandardním přístupem v rodině žádaná, obracejí se na ni spontánně i dospělá vnoučata. Domácí prostředí nemusí být pro setkávání vždy to pravé,“ vysvětluje.

Ano, proč vždy chystat štrůdl a svolávat děti a vnuky, aby přišli k nám? Co jim někdy říct: Ráda bych si někam vyrazila, nevyjdeme si do nějaké kavárny? Kterou mi doporučíte, chci poznat něco nového.

Pánové to mají v tomto směru složitější. Když jdou do hospody, často doma slyší: No jo, zase utrácíš, piješ, utíkáš ode mě, marníš tam čas. Jistě, pokud jde o muže, který nechává v hospodě půlku výplaty či důchodu, je naštvání na místě. Ale v naprosto normálních případech, kdy si muž jde na jedno, dvě, tři piva jedenkrát to týdne, by žena naopak měla být celá radostná. Znamená to, že muž žije! Má kamarády, kontakty, mluví, zkrátka má svůj hospodský svět. A tak to přece bylo odedávna, že muži sedávali ve svých oblíbených hospůdkách.

„Jde o přirozenou potřebu  sounáležitosti v tradičních podmínkách, což je vhodné podporovat. Ve skutečnosti tam mnozí muži nechodí kvůli alkoholu, ten není dominující. Cílem je jednoznačně kontakt s dalšími lidmi. Hospoda často bývá místem, kde se sežene praktická, sousedská výpomoc. Návštěvou hospody je upevněn pocit, že člověk někam patří, že je součástí komunity,“ připomíná psychiatrička Tošnerová.

Hospody a kavárny jsou tedy přesně tím místem, které potřebujeme k životu, abychom se necítili osamělí. Kdo je má, dobře dělá. Kdo je nemá, měl by si je hledat. Vždyť dnes už se nikdo nepozastavuje nad tím, když si v kavárně sedí žena sama. Může si tam číst, koukat po lidech, jen tak  zabíjet čas. Ale nezabíjí ho sama. Je mezi lidmi. A to je důležité.

přátelství
Hodnocení:
(4.7 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
Zlobí mě dnes mobil. Oprava: má být...Maminky si tam chodily pokecat...
Dagmar Bartušková
Kavárny s dětskými koutky nenavštěvuji. Jen z nouze nejvyšší. Matky se totiž v dnešní době dětem moc nevěnují, klábosí a klábosí, mobil neustále na uchu. Vřískot děti je nechává v klidu. Z jedné takové prima kavárny na jednom sídlišti zřídili kavárnu s dětským koutkem. Do půl roku zavřeno. Maminky si tam chodili pokecat a personál nezvládal to děsné ječení neukázněných dětí. Na neukočírovatelné děti jsem háklivá, a do kaváren určitě nepatří.
Libor Farský
Existuje šikovné řešení pro maminky nebo babičky s dětmi, které nabízejí např. U Zelené ratolesti v ČB, (s výjimkou zimních měsíců). V přilehlé jakoby verandě jejíž část je otevřená a část zastřešená je přímý kontakt s travnatým dětským hřišťátkem s obvyklým vybavením jako je pískoviště, skluzavka, houpačka a j. Děcka tam vydrží dlouho, nikoho neobtěžují a naopak jim neubližoval kouř. V zahradní restauraci zákaz kouření považuji za pitomost.
Hana Rypáčková
Mnoho restaurací právě po zákazu kouření zavedlo dětský koutek a tak si i maminky i v zimě mohou popovídat a děti často osamělé , si pohrají s vrstevníky. Herny placené stojí mnoho peněz.Nebo restaurace na horách , kde děti se ohřejí po klouzání, při obědě- mnoho restaurací má menu pro pracující, je tam v poledne plno a kouř se jen tak nevyvětrá. Mělo by to být na nich, buď vydělají, nebo krachnou,
Dana Puchalská
Do kaváren a restaurací jsem vždy chodila ráda. Dávaly jsme si vždy spicha s bývalými kolegyněmi z práce. Ale teď po zavedení šíleného protikuřáckého zákona jsme přestaly. Přeci nebudeme chodit kouřit před podnik na chodník. Přijde nám to velice hloupé a nedůstojné. Takže všechny čekáme na ono zmírnění a zase naše pravidelné babince obnovíme. Myslím že pobyt v hospůdce kde se kouří fakt nikoho nezabije. Když jsem byla mladá tak nekuřáci chodili do podniku co se jmenoval U Bumbrlíčků. Kdo chce začír kouřit nemusí hned do hospody. Staší se podívat před školy. Tam přes kouř není ty děti ani vidět. Dovedete si představit slavnou kavárny Parnas,Slavia nebo Savarin v době jejich největší slávy jako nekuřácké? Já tedy nikdy. A přesto tam bývalo plno a nikomu ro nevadilo. Nemám nic proti dětem v restauracích. Ale nesmí to vypadat jako na hřišti. Děti lítají po restauraci jako smyslů zbavené,ječí a jwzdí na odstrkovadlech. A chudáci hosté. Ti aby byli ve střehu,kdy jim některé dítě vletí na klín - minimálně. A rodiče sedí v klídku a je jim to mírně řečeno fuk. Tak to budu radši doma. Jednou jsme se s kamarádkou ozvaly a nazvali nýs Herodeskami.
Hana Rypáčková
Na jedno chodím často. Scházíme se s přáteli doma, ale v kavárně či restauraci . Je to takové neutrální prostředí. Sláva, že se nekouří, nemusejí se někteří převlíkat ve sklepě do jiného oblečení. :-). Někdy také překvapí "stihačka" , která projde i deset hospod. Posílat manžela do restaurace je rozumné.
Věra Ježková
Moc hezký článek. Kavárny a hospody potřebuji také. Setkávám se v nich s kamarádkami – se dvěma (každou zvlášť) tak jednou za měsíc, s kamarádkami z práce nám to vyjde asi pětkrát do roka. S jednou dokonce jen dva- až třikrát. Má náročné zaměstnání a velkou rodinu. Ale pokaždé si udělá čas, probereme, co důležitého se nám přihodilo za dobu, kdy jsme se neviděly. A víme o sobě. Loni mě pozvala na poděkování za dožitých 50 let do kostela. Bylo to velmi působivé, nikdy jsem nic takového nezažila. Na menší rodinné oslavy se také scházíme v restauracích. Přítel sám do hospody nechodí, občas zajdeme spolu na oběd.
Dagmar Bartušková
Dodatek: "To ale neznamená, že jsem v těchto zařízeních od rána do večera. Mám spoustu jiných aktivit, sport, kulturu aj. Ale všude jsem obklopena lidmi."
Dagmar Bartušková
Článek mě oslovil. To je "moje kafe". Kavárny, restaurace i hospody jsou můj druhý domov. Trávím v nich s přáteli, známými nebo i sama dost času. Bez toho si ani život nedovedu představit. Ranní káva s tiskem v ruce, obklopena lidmi, kontakty. To vše mě nabíjí. Kdepak se zakuklit doma. Inda ze mne nikdy nebyla a nebude. Neštrikuji, neháčkuji. TV přes den nesleduji. Kdo by chtěl v dnešní době nosit nějaké domácky pletené svetry a fusekle? Dnes je Valentýna, a tak se opět těším na jedno milé setkání v kavárničce. A o tom to je...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?