Závislost na dospělých dětech škodí

Poučný článek. Chápu, když někdo chce navázat řekněme přátelský vztah a je vtažen do muzea rádoby rodinných úspěchů osoby svých citových zájmů. Kdo jde do takového dobrodružství možná později uspěje, ale projde si úskalím uvedeným v článku. Promiňte odbočku, zdánlivě nesouvisející, ale dle mého názoru korespondující s ohledem k zaměření portálu i60. Setkání se spolužáky po více jak x... letech. Nedokáží mnohdy navázat na bezstarostně prožité chvíle, být opět oním vzácným přítelem ze školních let, smát se, uvolnit se a vnímat pomíjivé okamžiky mládí a při první příležitosti každém ukazují domy, zahrady, pohledy z dovolených v exotických krajinách a diplomy svých dětí, transformují svoji vlastní identitu do jejich úspěchů a najednou zjistíte, že jste na setkání zcela jiné třídy se zcela jinými spolužáky.

Máte pravdu, že většinou každý osamocený člověk je rád, že má alespoň svoji rodinu. Je velikou výhodou mít hodně vnoučat, kterým se může věnovat - jenže když už víc odrostou a nepotřebují ho? Zase musí nějak žít - mít svoje koníčky, známé, přátele, dobré sousedy i svoji blízkou ale i tu širší rodinu...

Každý, ať muž nebo žena, který/která zůstal/a sám/a, je zaujat/a svou vlastní rodinou. Už Anton Pavlovič Čechov napsal v jedné své povídce že: Nebereš si jenom toho jednoho člověka, současně s ním si bereš jeho minulost. A čím je člověk starší, tím "obsáhlejší" minulost má. Muži vadí, že žena se zabývá svými dětmi a vnoučaty. A on, většinou dělá to stejné. Ale každý upřednostňuje tu svou rodinu. Petr Janda, někde jsem to četla, na otázku, proč si nevybírá partnerky mezi svými vrstevnicemi, odpověděl: Protože na mne nemají čas, zabývají se dětmi, vnoučaty. Otázka ale je, jak dlouho se ta o hodně mladší partnerka bude zajímat o něj samotného. Měla jsem přítele, u nás to bylo přesně naopak. Já tvrdím, že děti se musí postarat samy o sebe a o své potomky, naopak on neustále hovořil, především o dceři, syna nějak vynechával, o jejích dětech, no ty byly výjimečné ve všech směrech, až na to, že se ještě v šesti a dále letech počurávaly - asi vina matky, dcery mého někdejšího přítele. Ta autorka píše nějaký dojem nějakého muže. Všechny články, zde uváděné, jsou jaksi generalizující, jako by všichni lidé byli stejní, ve věku od - do, i když ani ten věk tady nebyl nikdy definován. Ti autoři těch článků zde, dostávají za to placeno, nebo jsou z řad těch "seniorů IN"?

Nesnáším, když někdo sotva dosedne, začne mluvit o dětech a vnoučatech. Nedej bože, když vytáhne mraky fotek! Něco jiného je, pokud to druhého zajímá, v krátkosti o dětech pohovořit a pak přejít na jiné téma, Jinak mizím.

Udělala jsem stejnou chybu, jezdili jsme s přítelem za dcerou na návštěvu, až jsem si všimla, že na dceru žárlí. Láska mezi námi se vytratila, nahradilo jí soupeření, ala moje úspěšné a tvoje ještě úspěšnější děti. Zůstali jsme jen kamarádi.

Tedy,musím říct,že mě článek docela zaskočil,neboť mi nastavil to pověstné zrcadlo a uvědomila jsem si,že je to tak trochu můj případ.Ne,že bych o dcerách mluvila pořád,ale mluvím o nich hodně,protože jsou pro mě to nejdůležitější na světě a jsem na ně fakt pyšná.Vůbec mi nedocvaklo,jak by to mohlo pro případného nápadníka být otravné a odrazující.No rozhodně - díky za prozření :)