Kutilové žijí déle ve zdraví

Já doma také pořád něco kutím a opravuji. Nedokážu si představit, že bych měl sedět celý den na gauči a koukat na televizi. Letos na jaře jsem se chtěl pustit i do opravy střechy na garáži, ale to se manželce moc nelíbilo, tak jsem si našel firmu https://www.pakrsro.cz/ a alespoň jsem jim pomáhal.

Můj muž je typický antikutil, občas mnou nebo realitou donucený udělat něco jednoduchého vlastníma rukama. Nedávno na třetí pokus "opravil" protékající splachovač, to bylo radosti! Synové pro změnu kutí rádi, i vnouček tomu rád přihlíží a podává nářadí. Na venkově a u domu kutilové ještě jsou.

Jsem antikutil. Kdysi jsem vyměňoval výfuk auta a s kamarády postavil garáž, opravil si kolo atd. ale teď, když je tolik nových materiálů, nástrojůl a technolog. postupů a spousta zařízení je mnohem složitější než dřív, tak jem odpadl. A halvně, už se mi ani nechce se to učit, číst návody, zkoušet... lenost stáří? Ale současně bych řekl, že ženy v našem věku jsou většinou výborné kutilky, nemyslím montáž nábytku, ale všeobecně. Která se kdysi od mámy naučila vařit, plést, háčkovat, dokonce šít na děti atd. , tak ta zručnost se neztratí a je manuálně šikovná pořád. A vidím to u své ženy. Tu nemít, tak budu sedět na bedýnce a koukat na bednu.

Taky jsou mouchy kutilky :-) .

Najděte je, prosím. A co ženy, kutilky. Jakou ty mají dlouhověkost? Asi do té doby než spadnou se střechy.

Kutilství do určité míry ano. Ale ne, aby se muž do toho zcela položil. To by mi lezlo na nervy. Všeho tak akorát. Na všechno jsou lidi. A jestli žijí kutilové déle ve zdraví, nedovedu posoudit. Že by další statistika?? Na tomto božím světě někomu dohoří svíčka dříve, někomu později. Tak to holt v životě chodí.

Muž jako domácí kutil je k nezaplacení. Já vyrostla v rodině,,kde byl můj tatínek velký kutil, i když jsme bydleli v činžáku bez zahrady nebo dvorku. Měli jsme ale velkou kuchyň, kterou tatínek, když něco vymýšlel, lehce proměnil v dílnu sice k velké nelibosti maminky,ale táta řekl"chceš pračku? Chceš, tak vydrž.". To ovšem byl argument, který se nedal přebít. Byla 50. léta a originálních praček bylo velmi poskrovnu. Tatínek si udělal plánek, sehnal od známých potřebné věci a i nějakou odbornější pomoc a měli jsme pračku. Se ždímačkou. Byla to dřevěná skříňka, ve které bylo ukryto vše potřebné. Prala i ždímala dobře a maminka byla moc spokojená. Ani nevím, jak jsme ji měli dlouho. Podobně vyrobil i kotel na horkou vodu do koupelny. Vymýšlel pořád něco. A to pracoval jako řidič nákladního auta u ČSAD. Zemřel vlastně také při kutění na chatě, kde pomáhal bratrovi.I můj manžel byl kutil, opravili jsme skoro celý dům sami a chalupu také. Jsem zvyklá, že chlap umí běžné nedostatky v bytě opravit. a když ne, snižuje se jeho cena v mých očích.

V dětství mě stále nutil otec abych s ním něco v domě dělala. Říkal - jednou se ti to bude hodit. A měl pravdu. Můj bratr téměř nic neuměl, byl to bohém, jen do všeho kecal. Já už v sedmi natírala plot, stavěla zídku s tátou, vyráběla ptačí budku, starala se o slepice a králíky... V dospělosti jsem uměla sestavit ložnici, která byla ve stavu prken a šroubků, ovšem to nebyla IKEA, tu bych nezvládla.

Kutil, v domácnosti hotový poklad.

Pro mně je ráj v OBI. Tam mají všechno, akorát ty ceny mně šokují. I v panelákovém bytě po 45 létech užívání se pořád něco hroutí.