Další představitel živočišné říše, který nahání lidem hrůzu, je had. Strach je silně zakořeněný nejspíš proto, že se už po tisíciletí dědí z generace na generaci. Někoho vyděsí užovka, slepýš nebo i křivý klacek ležící na cestě. Přitom se není čeho obávat. U nás žije pět druhů hadů zařazených do dvou čeledí. První tvoří nejedovaté užovky (obojková, stromová, hladká a podplamatá) a druhou představuje náš jediný jedovaný had, zmije obecná, dosahující délky max. osmdesáti centimetrů. Jedná se o relativně malého až středního plachého hada, který zaútočí jen výjimečně v případě ohrožení, pokud nemá možnost úniku. Přitom je při každém kousnutí pouze padesátiprocentní pravděpodobnost, že vypustí jed, a uštknutí u zdravého jedince vyvolá většinou lokální postižení v podobě otoku.
Já osobně považuji hady za zajímavé živočichy. Mnohokrát jsem narazila na zmiji, odpočívající na pařezu či mezi kamením, a pokud jsem ji nevyplašila, ležela spokojeně dál. Při vyrušení se napřímila, výhružně zasyčela a v nestřeženém okamžiku zmizela. Nikdy jsem nepodlehla panice, neboť vím, že metrová vzdálenost od zmije je naprosto bezpečná a výpad hlavou, při kterém chce zasáhnout kořist nebo při obraně, bývá nanejvýš 20-30 cm. Zmije také nikoho nepronásleduje ani na nikoho neskáče, jak se mnozí lidé domnívají. Málokdo ovšem ví, že hadi nejsou samotáři, nýbrž žijí v určitém seskupení, které společně obývá území, kde loví a vyhřívá se. Tento poznatek jsem si nepřímo ověřovala i v praxi, jelikož jsem podnikala se psem výlety kolem Kozího vrchu a párkrát se mi stalo, že při příznivém počasí u luční cesty na každých deseti metrech ležela stočená zmije. V životě jsem neviděla pohromadě takové množství hadů.
Ráda vzpomínám na příhodu, jež se udála před mnoha lety. Ráno jsem šla jako obvykle s dalmatinem Artíkem do služby a střídala kolegu, o němž bylo známo, že se strašně bojí hadů. Ihned po příchodu mi hlásil s očima navrch hlavy: "Pozor, vlezl sem večer za skříň obrovský strakatý had a bude asi nebezpečný. Celou noc sedím u dveří a dělám rámus, aby nevylezl." Na otázku, co je to za druh, pokrčil rameny a na mou žádost, zda by mi nepomohl hada vylákat na svobodu, prohlásil, že jsem se zbláznila. Bleskově mi předal službu a ještě než odkráčel, nezapomněl dodat, abych dala pozor na psa kvůli uštknutí, a popřál mi hodně štěstí. Během dne procházel kolem soused, a tak jsem ho poprosila o pomoc. Vzal silný klacek, já odstrčila skříňku a on sukovicí hada vymrštil obloukem ke dveřím. Byla to nádherná užovka obojková se žlutými půlměsíčky. Proklouzla kolem sedícího Artíka, ten na ni v klidu pohlédl a pozoroval stejně jako my, jak spokojeně zmizela v záhonku nad peronem.
Všichni hadi, kteří žijí volně na území celé Evropy, to znamená i na území České republiky, jsou chránění Bernskou konferencí. Nesmí se lovit ani se jim nesmí ubližovat. Vždy, když vidím, jak někdo propadá panice při sebemenší zmínce o hadovi, používám slova mého bývalého kolegy: " Víš, jaká je nejhorší smrt? Z vyděšení!"