Přemýšlela jsem, co pro mne byl v minulém roce nejsilnější zážitek nebo prožitek v jakémkoli smyslu, a vyšlo mi toto!
Několik dní po mých 83. narozeninách jsme s Václavem odjeli na týdenní pobyt do Jetřichovic. Nástup byl v sobotu. Po příjezdu jsme se ubytovali a po obědě si vyšlápli na procházku. Napadla mne taková myšlenka, už když jsme tady byli před 3 roky a pak dva roky za sebou jsme nemohli jet kvůli nemoci. Takže hrozně jsem si přála ještě jednou se podívat na Pravčickou bránu.
Zašla jsem do Info a chtěla vědět, jak se tam dostat atd. Slečna mi sdělila, že autobusem směr Děčín a že nám řidič zastaví tam, odkud se tam jde. Ale jen o víkendech, takže nám zbývala neděle hned druhý den, protože v sobotu jsme už odjížděli. Ještě mě zajímalo, jak je to daleko. Prý asi 3 km. Už jsem tam sice jednou byla se svými dětmi, kterým je teď kolem 60. A jak jsem si to moc přála a dívala se tam na mapu, nevím, co mě to napadlo. že jsem si v duchu řekla, že je to po rovině, a i když mám „ budíka“ a potíže s dýcháním, že ty 3 km ujdu! Už jsem si to vůbec nepamatovala, jak se tam šlo. Byla to strašná pitomost. Ono se právem říká: starý lidi jsou jak děti. A ve mně to už dozrálo, že zítra vyrazíme.
Po obědě jsme nahlásili, že přijdeme až na večeři, a odjeli směr Děčín. Po půl hodině nám řidič řekl, jste na místě, a palcem ukázal, kterým směrem vyrazit. Na cestě bylo opravdu živo. Naším směrem nás všichni předcházeli a mladých, co přicházeli proti, se Václav zeptal, jak je to daleko? Pán si nás změřil a řekl: po pravdě? Přikývli jsme a on na to: vy tak nejméně hodinu a pořád do kopce. Tak jsme šlapali!!!
Zjistili jsme cestou, že nemáme ani jeden na takovou túru vhodnou obuv. Podle všech turistů, ale my jsme to také pociťovali. Prohřešků jsme se dopustili ale mnohem víc.Třeba v batůžku jsme si nesli jednu malou lahev pití, sandály jsme měli pořád plné písku a kamínků .Já jsem musela skoro každých 20 kroků odpočívat, hrozně mě bolely nohy a nějak jsem to nemohla udýchat. Václav je o rok mladší, ale také už chvílemi dost dýchal. Asi po hodině, když po Pravčické ani vidu, jsme zvažovali, že se vrátíme. Chvíli jsme se vydýchali, vysypali písek z bot, napili se a společně se rozhodli, že to nevzdáme! Ale to jsme nevěděli, že máme před sebou ještě hodinu, takže jsme teprve v polovině, a ploužili se dál.
Celkem po 2 hodinách jsme ji konečně uviděli. Já byla šťastná, že jsem to dokázala, ale zároveň vyřízená a úplně vyčerpaná až tak, že jsem nebyla schopná ani fotit, i když je to můj koníček, a předala foťák Václavovi a on to zdokumentoval. Do něho nahoře zasyčely dvě malé plzně po sobě, než jsem si „odběhla kamsi“. Jedno mělo být pro mne, ale já si šla pro zmrzlinu, bylo totiž hrozné vedro. Chvíli jsme poseděli a pak hurá dolů. Ještě než jsme vyrazili na zpáteční cestu, se nás tam jeden zaměstnanec ptal, kolik je nám roků. Když se to dozvěděl, řekl: klobouk dolů. Také říkal, že jsme ušli kolem 7 km. Tak nevím, co je vlastně pravda. Mně to přišlo tak 10. Dolů jsme to zvládli za hodinu zase tam, co jsme vystoupili. Večeři jsme stihli jen asi o 10 min. později, za co jsme si u stolu vyslechli, že na nás museli čekat, protože obsluha začala nosit jídlo, až když byli všichni u stolu. Ale my měli dobrý pocit, že jsme to zvládli, i když to byla tak trochu kalvárie, ale já to vymyslela, tak jsem si to „užila“,se vším všudy.
Jinak týden proběhl v pohodě až na to, že já jsem jednou uvízla sama ve výtahu. Úplně potmě, protože po bouřce nešel proud a to dost dlouho. Mačkala jsem po paměti všechny knoflíky, co tam byly včetně alarmu, který měl být slyšet na recepci, ale bohužel tam byli právě na obědě. Tak jsem bušila ze všech sil do dveří. Pak sehnali údržbáře a se zvoláním hurá, hurá, hurá jsem dočasné „vězení“ opustila. U oběda jsem dostala frťana vaječnýho za statečnost.