Jednou jsem svému milému kamarádovi vyprávěla o svém zážitku na poště v sousedních Vinařicích.
Byla jsem poslat rekomando a na poštu, kde seděla mladá úřednice, vkročil rovněž mladý muž. Předložil úřednici občanský průkaz a výzvu, kterou našel ve schránce, aby si vyzvedl balíček na poště, neb nebylo možné mu ho doručit, anžto jelikož a protože prý nebyl doma ( Byl, protože očekával doručení předmětného balíčku).
Úřednice s výzvou v ruce jala se hledat dotčený balíček, leč neúspěšně. Balíček prostě na poště nebyl. Pána, očekávajícího vydání balíčku, i mne konsternovala úřednice dotazem, jestli si balíček nevyzvedl už předchozí den.
No v tu chvíli bych ji já, ač osoba veskrze mírumilovná, nejspíš prohodila oknem, protože tak hloupou otázku snad nemůže vypustit z úst normální člověk. Předpokládat, že zákazník je patrně sklerotik, který si jde na poštu dvakrát pro jednu zásilku, to je od té mladé úřednice poněkud drzé. Leč pán, ačkoliv bych se nedivila, kdyby se rozčílil a použil slova hrubšího kalibru, jen sebral z úředního okénka svůj občanský průkaz, beze slova odešel a jen za sebou pořádně práskl dveřmi. Dočkal li se svého balíčku, nevím, ale o kvalitě úřednic a České pošty vůbec mám jisté pochybnosti. Podotýkám, že jsem poštovní úřednice původním povoláním.
Kamarád mi na tento článek odpověděl:
Ahoj.
Chtěl bych se zeptat poštovních úředníků na chod plně digitalizované a elektronikou prošpikované pobočky v našem krásném městě, v Liberci – Zelené Údolí.
Z kraje tohoto jinak pěkného týdne jsem byl posílat balík. Operace pro komerčního občana zcela bezproblémová. Vejdu do pavilonu a vidím, že přepážka BALÍKY PŘÍJEM je prázdná, bez řady a bez pracovnice. V duchu jsem zajásal a jdu tedy rovnou na věc. Pracovnice se objevila vzápětí, takže všechno klapalo. Mno.. U prázdné přepážky mi však sdělila, že je tu nový vyvolávací systém "aby se nepředbíhalo a aby se vše zjednodušilo". Chtěl jsem ji v legraci požádat, ať si mě teda zavolá, ale nevypadala vůbec na to, že by se se mnou zrovna chtěla kámošit a podobně, tak jsem raději držel balík a hubu. Říkám si - nevadí, mám asi 10min čas. Po jejím obšírném a podrobném výkladu manuálu, kde že je ten stroj na losy a co mám zmáčknout, jsem opustil její stanoviště a šel si k terminálu Udělal jsem teda dva kroky zpět ke dveřím, k té élektrické tiskárně a vybzučel jsem si cedulku velkou jako letenka do Mexika. S vypáleným číslem na čele běžím hned zpět znovu 2m k okénku , protože tam stále nikdo nebyl. Posadil jsem svoji hubu asi 3cm od skla a usmíval se, jak jen to šlo. Byl jsem jasný vítěz a k nepřehlédnutí. Pracovnice u přepážky si mě teď už s lehce přivřeným levým okem prohlédla a sdělila mi, že TO číslo, co mám na svém výherním losu, je TO číslo, na které musím čekat, až se objeví TAM na některé tabuli nad ostatními zavřenými okénky. Po mé námitce, že přede mnou nikdo není a že teda můžem jít hned na věc, jsem ucítil i přes neprůstřelné sklo, jak se té paní na druhé straně zvýšila teplota o 10C, podle všeho na všech jejich místech a následujícím pohledem jsem byl vypreparován z vlastniho těla, uveden do tekutého stavu a vypadalo to, že bych měl těmi malinkými mezerami v dlažbě na podlaze odtéci ven z budovy a nechat se dobrovolně vypařit do atmosféry. Vzal jsem si tedy svůj balík, vycouval zpět a čekal, až domácí dají gól a mně naskočí moje číslo. Pracovnice ústavu opustila židli a odešla.
A sakra, to mám za to, říkám si. K mému překvapení se však zhruba za 1minutu a 4 sekundy vrátila do ordinace. Jenže s outěžkem -v podobě asi 20cm vysokého stohu dopisů. V první chvíli jsem si myslel, že si bere práci domů, protože pošta asi málo platí, nebo že si dělá srandu, což by asi z dopisů nešlo, ale omyl, myslela to vážně. Pěkně se uvelebila a začala razítkovat, třídit, opisovat, razítkovat a zase třídit. Mezi tím se za mnou vytvořil shluk asi čtyř občanů, čekající na tutéž prosklenou zpovědnici. A stále se razítkovalo a třídilo jak ve sběrném dvoře v Hanichově. S ostatními čekateli na obsloužení jsme následně vytvořili nadávající celek nespokojených občanů a vzájemně jsme se polohlasně doplňovali.
Nekecám- asi po 17. minutách !!!! mého pochrchlávání, a tichého sprostého nadávání, jsem já osobně začal cítit, jak mi na krku naskakuje žíla. A to vím, že se mně řítí restart systému. V 18. minutě, když jsem začal pozvolna explodovat, šikulka z balíků naštěstí bouchla do poslední obálky a to mě zachránilo od vyvedení z ústavu pod ozbrojeným dozorem. Takže jsem ten zasraný balík posílal asi 27 minut jen proto, že se dopisy třídily a razítkovaly v sekci balíky - příjem. To je přece logické, ne? Hlavní je, že balík byl převzat a zmizel mi z očí. Uf!