Rozvod. Polovina lidí ho lituje

Když dojde na rozvod je to složité, sama jsem to zažila, hlavně když druhá polovička nespolupracuje. Poté přijdou i výčitky. Narazila jsem ale na https://www.cikr.cz/sluzby/rodinne-pravo/ , jsou spolehliví a osobně velmi doporučuji.

Lidi...ta vaše zajímavá témata mě dneska zdržují od práce...víme? Takže ještě stručně, co k tomu mám a vypínám! Zatím jsem naživo nepotkala člověka, který by rozvodu litoval. /Krom bývalého muže, přišel o servis a člověka, na kterého se mohl spolehnout. Já doma servis dělala všem a spolehnout jsem se nemohla na nikoho, takže rozvod je to poslední, čeho bych litovala. A měla jsem to z více důvodů udělat daleko dřív. I s těmi potřebnými dvěma dětmi, které ještě byly doma. To pro upřesnění./ O těch tématech s lidmi nebavím a myslím, že pokud se dospělý člověk k tomu kroku rozhodne, měl by snad mít v hlavě porovnáno, co chce. A trochu vidět dál, než že zítra budu mít svobodu. Zpětně to s někým rozpitvávat - to znám lepší zábavu. Souhlasím jak s Drahomírou Snítilovou, to podepisuji a podškrtávám, a i s tím, co je v článku, že iniciátor by to vzal rád zpět a ten, kdo by v tom vztahu radši žil, aby neublížil - to jsem byla já, ovšem žít se v tom fakt už nedalo - ustupujete, až není kam a už to prostě nejste vy, potlačujete nejen to, co očekáváte, chcete, co si představujete, za to, co děláte, nedostáváte nic, jen opovržení a srážení už beztak nulového sebevědomí, vpodstatě jste v rodině za blbce, který by bez partnera existovat nejen nemohl, ale ani de facto nepřežil, protože je brán za blbého dříče, který dělá a mlčí...Jen do té doby, než si ten blbější ve vztahu uvědomí, že skutečně blbý je, ale pouze proto, že tak žije a mlčí. Sám se člověk může cítit i ve vztahu, v rodině. Žiju sama, ale osamocená se necítím. Sama jsem se cítila mezi manželem a jeho rodiči. A to hrozně. Potřebovali někoho, kdo se bude starat o syna, kdo porodí vnoučata, kdo je bude poslouchat, respektovat jejich životní moudra, kdo přijme jejich filozofii, koho povedou životem za to, že mu dovolili, být součástí jejich rodiny. jejich nesamostatný jedináček se plácal mezi manželkou a rodiči. V práci ani v životě to moc daleko nedotáhl. V rodině krom výplaty nepřispěl ničím, co by mu mohlo být přičteno k dobru. Na vlastní názor se předem šel poptat k rodičům. Pak jej hlásal za svůj. Pokud jsem na cokoli projevila vlastní názor já, byl utnut hned v zárodku. Takže asi tak. Konec zdánlivě spořádaného manželství, nikdo nedokázal pochopit. Což není můj problém. Dneska žijeme oba sami. Já to zvládám. Byla jsem zvyklá se vždycky poprat s problémy, jemu je ostatní umazávali, jak se objevily. Byla jsem připravená na obtíže a překonávám je. S platem na rozdíl od něj vyjdu. Při rozvodu jsme na tom byli stejně. I dětem jsem finančně pomohla, na rozdíl od něj. I na vlastní bydlení se zmohla, na rozdíl od něj. A tak chudá, leč samostatná holka nakonec o několik koňských délek v pomyslném životním dostihu předčila ten zázrak, který si kdysi v mladické nerozvážnosti vzala. Milé děti, konec pohádky. Vy za mě neupečete, neuklidíte...že?

Nelituju, jen to, že jsem se k tomu neodhodlala dřív.

Podivné. 50% manželství se rozvádí a 50% z nich toho později lituje? Překvapuje mě kolik získal článek 5* i od rozvedených íčkařů mezi námi.

Manželka pana Ivana je důkazem toho, že většina žen po 50, a po rozvodu konečně začne žít. Znám paní, která se rozvedla v 65 letech, a když jsem se ptala, jestli to stálo v tomto věku za to, řekla mi, že v životě se neměla tak dobře jak po rozvodu. To jí bylo kolem 80. Dnes asi 5 let po té, má přítele se kterým chodí na výlety, a je naprosto spokojená. Záleží na tom, jak je člověk akční a co chce. Kamarádi se dají najít vždycky.

Je velká škoda,že se lidé nedokáží domluvit.Moje babička i maminkaby k rozvodu měly spoustu důvodů a vydržely v manželství do stáří. Jako dítě, bych rozvod rodičů nechtěla, dnešní děti to berou jinak, ale ne všechny.Nám osud nepřál, muž se díky tehdejší lékařské péči nedožil vstupu dětí do dospělosti a má vnoučata jsou bez dědy.Fandím všem, co spolu dokáží být jako Filemon a Baucis.

Víte ,když dokážete s manželem mlčet a vědět , že je vedle Vás, tak to je také krásné a poklidné splynutí duší.Není vše zalité sluncem , ale to je život .Musíme si umět jeden druhého vážit.Vždyť nikdo není dokonalý.

Vždy mne u podobné tématiky fascinuje tento postoj, cituji: "...měla jsem pocit, že si s manželem nemáme co říct". Jestli spolu manželé žijí 25-30 let, tak za tu dobu už si řekli tolikrát tolik věcí...., že není nic divného na tom, když se "mluvení" přiměřeně omezí. Dospělý člověk ve zralém věku nechápe tu přirozenou proměnu, to přirozené "stárnutí" vztahu ? Mám hrůzu z opačného jevu, ze zbytečného mluvení o ničem, jen aby náhodou nebylo dvě minuty ticho.

Dvakrát jsem se nechala ukecat a vzala návrh zpět, po třetí jsem se už nedala. Lituji jen toho, že jsem to neudělala dřív.

No jo když lidé nevědí co chtějí tak je to těžké.