Mezinárodní den památky obětí Holocaustu (Šoa) - 27.1.

V Terezíně, je myšleno v lágru, jsem byla poprvé, a nutno říct, že naposledy, v 15 letech na školním výletě. Občas jedeme okolo, ale už nikdy se tam nepodívám. Chápu, že je potřeba to připomínat, ale nejsem si jista, že to naše potomky tak moc zajímá. Opakovat se tohle už asi nebude, bude vymyšleno něco ještě horšího.

Děkuji všem za komentáře. Je stále nutné připomínat hrůzy holocaustu, aby se nic podobného již neopakovalo.

Jako ještě žákyně jsem chodila na soukromé hodiny němčiny k jedné bývalé profesorce němčiny. Vyprávěla nám, že je poloviční Židovka a její manžel byl Žid. Proto je oba odvezli do Terezína, kde byla několik let. Její manžel tam zemřel při jedné velké epidemii tyfu. Jeho popel byl spolu s ostatními vhozen do řeky. Epidemie se před Červeným křížem tutlala a je pravda, že pro ČK bylo hráno divadlo. Například do Teplic na trh byla dovážena zelenina jako přebytky z pěstování v Terezíně. Obyvatelé tomu věřili. Paní profesorka pracovala na štípání slídy pro brýle pro letce. Měla těžce postižený zrak a hrozilo jí oslepnutí. Nikdy nemohla mít děti, o to se postarali Němci hned při příjmu do tábora spolu s ostatními mladými vězeňkyněmi. Je to již dávno, co mi to vyprávěla, ale nikdy jsem na to nezapomněla.

Šoa znamená v překladu z hebrejštiny zkázu, zničení, zmar. V koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, (Osvětim-Březinka), což byl největší vyhlazovací tábor pomocí cyklonu B, zahynulo přes milion lidí. Zemřelo zde také 8 členů mé rodiny, mých předků z babiččiny strany. Nejmladší Charllottce bylo jen sedm let. V 90 letech minulého století byl promítán v kině i v TV (ČT1) zajimavý 5 hodinový francouzský dokument SHOAH-Šoa režiséra Claude Lanzmanna. Monumentální dokument je sestaven výhradně ze vzpomínek a sugestivních výpovědí přeživších svědků, kteří měli to velké štěstí, že boj o holý život vyhráli. Svědectví, při kterém mrazí.

Děkujeme za připomenutí. Chci taky přispět, už dva roky mám rozepsaný článek o jedné Polce. Snad dám brzo do rubriky Osobnosti.

To víš, že zavzpomínám, Jarmilko. Je to hrůza, jak mohou být lidé krutí k stejnému druhu. Mládež je potřeba s minulostí seznamovat.

Děkuji, Jarmilko. V terezínském památníku jsem byla několikrát, při mezinárodních konferencích v rámci exkurzí i jako turistka. Ale stále mě při vstupu do objektu mrazí. Propagační film pro Mezinárodní červený kříž jsem viděla. Údajně to bylo tak, že nějaký uprchlý vězeň z transportu vypověděl o poměrech v Terezíně a zpráva se dostala do Ženevy. Do té doby tam o pravém stavu koncentračních táborů nebylo celkem nic známo. Když byla nahlášena inspekce Mezinárodního červeného kříže, museli Němci připravit to divadélko.

Blanko, zažila jsem něco podobného. Nestačí mluvit a číst o tom, mnohem výmluvnější je vidět.

Jednou jsme jeli se švitořícími studenty navštívit Osvětim. Na zpáteční cestě nepromluvil ani jeden. Dokud neviděli, nevěřili. Hrůzné a připomínání nutné!