Věční proutníci. Co s nimi?

Někdo má rád vdolky, někdo... no známé to. Někdo oboje:-)

Co s proutníky? Nic.

Také jsem kolem článku o "věčných poutnících" nejdřív jen tak proletěla, že si ho přečtu později, a teď vidím, že jsem špatně viděla. Kdysi dávno museli v nemocnici, kde jsem byla delší dobu na vyšetření, dát z provozních důvodů na stejné oddělení muže a ženy. I velmi těžcí pacienti pookřáli, když bylo nablízku opačné pohlaví. Nedivím se, co to dělá se zdravými seniory. Když dá muž ženě najevo hezky a neoplzle, že vnímá ženu stále jako muž, nevidím na tom nic pohoršujícího. Naopak.

Když jsem na nadpis nejdřív jen mrkla jedním okem, četla jsem „poutníci“. Jaké překvapení pak na mě čekalo, když jsem článek otevřela. / Lichotky a galantní chování považuji u mužů za příjemné. Nic dalšího ale ne. Pánové, kteří se chovají tak, jak píšete, za to nemohou. Jsou prostě takoví. Ženy se jim líbí a i v pokročilejším věku mají potřebu jim dávat najevo, že jsou ještě „chlapi“. Někdy je to úsměvné, někdy nevkusné. Pana Weinlicha jsem nemusela, jeho životní styl je mi cizí. Když jsem se s ním náhodou setkala na jedné akci, byla jsem překvapena, že je mi sympatický.