Nenuťte se dojídat

Taky nás rodifedli k dojídání, ale porce nebyly velké.Také nandám podle přání a většinou si každý nandá sám.Jen malým dětem dám malou porci sama a taky přidávám sama. To nucení u roční neteře přešlo k nechtenství.Chtěla ochutnat vařečku a šup, sestra jí strčia lžičku zeleniny.Ta se otřásla hnusem a zase se sápala na vařečku, pak se poblinkala. Ale pravda je, že když se vnouče nenají vareného, nedostane chleba se salámem nebo párek.

Já myslím, že jde o to naučit se si naložit na talíř tolik, kolik určitě sním, když tak si přidat. V restauraci je to jiné, ale existuje většinou možnost nechat si nedojedené jídlo zabalit a vzít si to domů.

Oprava se sádlem.

Vždy jsem byla jak malé hubené kačátko a tak rodiče mě stále nutili do jídla. Vůbec jsem nemusela nic jiného jíst než chleba se sálem a cibulí. to bylo moje oblíbené jídlo. Tatínek mě přímo hlídal u stolu a já jídlo musela sníst. Říkal nepůjde od stolu dokud to nesní. Maminka mi to jídlo ,vždy musela přihřívat a já ho stejně nesnědla. Když jsem začala zvracet , tak mamka mě od stolu vyhnala a s tátou se pak k vůli mě hádali.Nenáviděla jsem mlékovou polévku a houskové knedlíky, rýži. Nevím proč mě jídlo tak odpuzovalo, když moje dvě sestry se nezavřeně cpaly.Když už jsem byla velká , tak jsem pod stolem měla staré noviny a tam jsem jídlo balila a pak vyhodila. Pamatuji , že jsem byla za to vždy seřezaná, ale nikdo mě nedonutil knedlíky pozřít. Moje maminka se mě vždy snažila zachránit a podstrkovala mi můj oblíbený chleba a jablko. Proto mi doma sestry říkali náš jabláček. Dnes už jím skoro všechno a to docela s chutí.

V dětství jsem byla hrozně hubená, což všechny vedlo k tomu, aby mi nakládali, že musím jíst, abych neumřela. Děsil mě už jen sám pohled na horu jídla. Dnes aby mě od jídla pomalu vyháněl. Proto musím volit věci nepříliš kaloricky vydatné.

U nás doma se také muselo vždycky všechno sníst. Dodnes mi to zůstalo, vymetu talíř tak, že je jako umytý. Zřejmě můj organizmus totálně zblbl. :-) Dětem jsem nikdy nevařila, co jim nechutnalo, a na talíř jsem jim vždycky dala raději méně s tím, že si mohou přidat.

V dětství jsem zažila nucení do jídla a tak nikoho nenutím aby dojídal. Dětem dávám raději malou porci a připomenu, že si mohou přidat. Sníst jídlo na návštěvě, které mi nechutná, jen ze " slušnosti" je pro mě obrovský problém. Jihočeská babička mého muže měla ve zvyku ihned po příchodu návštěvy do její chalupy servírovat přetékající talíře jídla. Vždy dodala - "to by jsi mě urazila, kdybys to nesnědla"! V nestřežené chvíli jsme strkali nejmíň půl porce do připraveného igelitového sáčku a venku vyhodili slepicím.

Dojídat mě nutili rodiče také. Přešlo je to až poté, co jsem měla v deseti letech žloutenku. Ne, že by byla od toho, ale po roční dietě už se k tomu nevrátili. Já také nevyžaduji po příteli, aby dojídal, i když on je tak z dětství naučen.

Já vždy měla jednu zásadu. Když nechceš nejez, ale nenimrej se v jídle. A to praktikuji celý život. Když vím, že strávník není velký jedlík, dám mu na talíř menší porci s tím, že pokud bude chtít , může si přidat. Tak jsem to měla vždy i s alkoholem, nabídla jsem, ale nenutila jsem nikoho do pití. Teď, dokonce i zapomenu nabídnout :-(