Zlaté sluneční paprsky se mazlily se stříbřitou kapotou zaparkovaného auta. Jejich odraz přeskočil oknem do mých myšlenek. To musí něco znamenat! Ano, samozřejmě. V posledních dnech mně byl ten auťák dobrý tak akorát na nákupy. Tímto si vyčítavě a nepřímo řekl o delší vyjížďku. Venku leden, svátek Tří králů, jasná obloha nad hlavou a teploměr ukazoval 10°C nad nulou. Příhodnější počasí na výlet jsem si snad ani nemohla přát! Rozhodnutí bylo okamžité: hned po obědě pojedu provětrat Megana po Vysočině a při té příležitosti také zkontroluji chatu. Nabídnu spolujízdu dospělým dětem.
Syn se ještě nestačil probudit po nočním hokejovém debaklu, dcera se rozhodla doléčovat rýmu, získanou při Štěpánské oslavě. Ani jejich protějšky moje výletnická nabídka nezaujala. Kamarádky nedostižné, nebo příliš daleko. Nezbývalo, než podniknout individuální akci opět sama. O správnosti svého rozhodnutí jsem se přesvědčila již po ujetí pár kilometrů. Pocit blaha se dostavil, když jsem zaregistrovala minimální provoz na silnici. Pomalejší jízdou jsem nikoho nebrzdila a stačila jsem si vychutnávat malebnost známé krajiny.
Zato letecký provoz na obloze připomínal nebeskou dálnici! Protínající se bílé čáry tvořily množství křižovatek, aby po chvíli zanikly a opodál se vytvořily nové a nové. Odbočila jsem na polní cestu „ozdobenou“ množstvím menších i větších rigolů. Znala jsem ji dobře, tak mne ani nepřekvapily ty zvětšující se díry, nyní naplněné kalnou vodou, spláchnutou z polí. Podle vyjetých kolejí jsem očekávala, že uvidím nějaké chataře. Ale nikde nikdo – a přitom venku bylo tak hezky!
V chatě bylo vše na svém místě, včetně pastiček nastražených na myši. Kupodivu letos zatím žádný myší kožíšek v pasti neuvízl, i podlaha včetně půdy byla čistá. Zdá se, že žádný myší mejdan se tam během zimy nekonal, ani jiný vetřelec tam nepronikl. Vyvětrala jsem, zkontrolovala pozemek, nasypala ptáčkům do krmítka slunečnicová semínka. Brzy zjistili, že nějaký dobrodinec jim přijel doplnit zásoby. Ve chvíli o tom věděl snad celý les, sýkorky se slétávaly a disciplinovaně dělily o sousta, já byla nadšená z jejich radosti.
Pak jsem se vydala na procházku kolem dalších chat k rybníku s naprosto klidnou hladinou, kde se jen na malinkatých vlnkách pohupovalo koupající se slunce. Zázračná zimní idylka! Přešla jsem po louce k lesu, kde byly další stopy po činnosti zvířátek zde žijících. Desítky velkých krtin svědčily o tom, že původci těchto hromádek již mají opravdu dost nahrabáno. Ještěže si ke svým radovánkám vybrali tuto velkou louku a ne náš malý pozemek u chaty!
Uvědomila jsem si, že tady najednou vůbec nejsem sama, ale nacházím se v centru dění na okraji lesní říše. Někteří plaší jedinci se přede mnou sice skryli, ale já věděla, že les žije i v zimě a má plno krás. Na závěr musím dodat, že po delší procházce jsem byla ráda, že moje autíčko mne dovezlo v pořádku až domů. Jsme už spolu přes dlouhých dvacet let. Sloužilo spolehlivě, pohotově, pohodlně a bezpečně nejen mně, ale celé rodině. Nyní už má bohužel svoje „mouchy“ a občas na mě zavrčí. Neduhy aut léčit neumím, tak až bude nejhůř, nadejde čas rozloučení i s milým Renaultem Meganem. Ale tak už to chodívá. Bohužel.
Toho dne jsem se ještě neopomněla znovu zastavit u nás na Havlíčkově náměstí, kde bývá od začátku adventu každoročně vystaven u vánočního stromu velký dřevěný betlém od řezbáře Josefa Špicla. Teprve tím jsem definitivně udělala tečku za hezkým vánočním časem.