Vánoce to zase potvrzují. Obchody s psími pamlsky, psími hračkami, psím oblečením a dalšími věcmi určenými pro zpříjemnění psích životů hlásily rekordní tržby už o adventu. Jen málo rodin, ve kterých je pes, v posledních letech nekupuje vánoční dárky i pro něj. Jenže pozor, v mnoha rodinách už pes není jen právoplatným členem, ale spíše hlavní osobností.
„Dříve tvořili mladou rodinu žena, muž a dítě. Dnes si mladí lidé, kteří spolu založí domácnost, velmi často pořídí psa a až pak, někdy, za delší dobu i dítě. Typická dnešní mladá rodina je žena, muž a pes,“ říká kynoložka a provozovatelka psí školy Koira Magdalena Šimečková. A také se pak lidé k takovému náhradnímu psímu dítěti jako ke skutečnému dítěti často chovají.
Podobná situace je nyní čím dál častěji vidět i mezi páry vyššího věku, přesněji u takzvaných mladých seniorů. Tedy lidí, kteří mají krátce před penzí nebo do ní právě nastoupili a pořídili si pejska. Děti mají dospělé a tak si chtějí život vyplnit péčí o někoho dalšího. Právě tyto dvě skupiny, mladé páry a lidé na prahu seniorského věku jsou podle veterinářů, kynologů a prodejců zboží pro psy největšími milovníky psů a zhusta se k nim chovají jako by to byli jejich děti či vnoučata.
„Uvědomila jsem si, jak se paní veterinářka nenápadně usmívá, když pozorovala mého muže. Ten dával našemu pejskovi pusu na místo, kam právě dostal injekci. Pak ho vzal do náruče a houpal s ním jako s miminem,“ vypráví pětašedesátiletá Ivana. Jezevčíka si s manželem pořídili, když šli do penze a dotyčný Artuš se stal středobodem jejich života. „Mám pocit, že se manžel tak nemazlil ani s našimi dvěma syny, když byli malí. Je do Artuše úplně zblázněný. Ale já taky. Tolik něhy a lásky jsem od synů nikdy nezažila,“ vypráví.
Všímáte si toho? Srovnává psa se svými dětmi. Podivné? Ale ne, dnes je to běžné. Je to právě jeden z projevů toho, že bereme psy jako děti, jako vnoučata. Tady je další příběh, který dokladuje, že pes a dítě mnohdy rovno jest. „Podívej, Honzíčku, Bertíček je hodnější než ty. Podívej, papá více než ty, nekřičí, nebouchá to stolu. No, měl by jsi se poučit od Bertíčka, to je hodný chlapeček.“ Toto říkala nedávno jistá dáma svému tříletému vnukovi. Srovnávala ho se svým psem. Pes z toho vycházel lépe. Nekřičel, papal, byl hodnější. „Koukala jsem na to jako blázen. Matka bere našeho Honzíka úplně stejně jako psa Bertíka,“ vypráví dcera dotyčné dámy. „Zpočátku mi to přišlo k smíchu, ale pak mě to začalo štvát. Mám psy moc ráda, Bertík je super, ale přece nemůže dávat dítěti za vzor psa, porovnávat je. Mám pocit, že má toho psa raději než vnuka. Nedávno mi dokonce řekla, že by se Honzík měl při návštěvách zklidnit, že Bertík je z něho nervózní. Připadá vám to normální? Mně tedy ne,“ říká Honzíkova matka.
„Z toho, pokud pes nemá v rodině přesně určené místo, mohou vzniknout problémy. Samozřejmě je fajn, když lidi své psy milují, ale pokud pes získá pocit, že je lidem rovnocenný, může se to projevit problémy ve vztahu k dětem, které se v rodině objeví. Ať už jde o případy, kdy lidé mají nejdříve psa a pak si pořídí miminko nebo o rodiny, do kterých nějaké děti docházejí. Pes, který má pocit, že je středobodem domácnosti, si pak o dítěti říká: Copak je to tady za vetřelce?“ vysvětluje Magdalena Šimečková. Zkrátka, bezmezné lásce ke psům podléhá čím dál více lidí a když se v rodině takového člověka vyskytnou jedinci, kteří ji nesdílejí, na malér je zaděláno.
V jedné ostravské rodině nedávno došlo k poněkud trapné situaci. Vnučka telefonovala babičce, že se před Vánoci sejde celá rodina, že má pro ně velké překvapení, ať se tedy i babička dostaví na sobotní oběd. Babička, paní Věra, to popisuje takto: „Byla jsem přesvědčená, že nám chce oznámit, že je těhotná. Je jí pětatřicet, pět let žije s přítelem, kterého všichni máme moc rádi. Nedávno si pořídili třípokojový byt a vzali se. Měli pěknou malou svatbu v Řecku, pak nám to jen oznámili. Moc se mi líbí, jak si umějí život zařídit, jak se mají rádi. Nikdy jsem se jí neptala, jak to plánují s dětmi, přišlo mi to nevhodné, ale přece jen, je jí už pětatřicet, nemá na co čekat. Těšila jsem se tedy na tu radostnou zprávu, která mi přišla logická a nic jiného mě nanapadalo. Jenže oni přišli a nesli cosi v košíku. Byl tam pes. Tedy fenka. Byla navlečená do růžového oblečku, na krku měla třpytivý obojek. A vnučka prohlásila, že to je jejich miminko. Její muž tu pištící věc neustále oslintával a hladil. Pak se tvářili poněkud uraženě, asi proto, že jsem neprojevovala patřičné nadšení, když tu fenu dali k mému obličeji a říkali jí: Sisinko, to je tvoje prababička,“ vypráví Věra.
Podobných situací by asi každý našel ve svém okolí více. Stačí se jen rozhlédnout a je to jasné: Psi už nejsou jen rovnocennými členy domácností, nýbrž jsou v nich členy nejmilovanějšími, nejhýčkanějšími, nejdůležitějšími. Mnozí lidé si do nich promítají své sny a touhy být bezmezně milováni a obdivováni. Protože, přiznejme si to, ty potvory to s námi zkrátka umí. Problém to ale trochu je. Dost dobře ho před časem vystihl biolog Stanislav Komárek, který napsal knihu Chlupatí bližní, ve které se věnuje vztahu lidí k domácím zvířatům. Uvedl: „Je to poslední fáze civilizace, po které už bude následovat jen vyhynutí. Protože druh, který nepečuje o vlastní mláďata, respektive je ani nechce, a místo toho si hýčká jiný druh, dopadne špatně.“
