Pes jako dítě. Fenomén této doby

Dovolím si učinit pár poznámek k článku paní Hofmanové. Je nepochybné, že má v mnoha svých tvrzeních pravdu, ale myslím, že její zobecňování problematiky soužití lidí se psy je poněkud přehnané. Znovu musím upozornit na pořad Českého rozhlasu Vstupte z 19. 12. 2009, němž renomovaný lékař-psychiatr Radkin Honzák hovoří (mj.) i o soužití lidí se psy. Především je třeba si uvědomit, že toto soužití trvá více než 15 tisíc let, a to samo mnohé vypovídá o vzájemné výhodnosti tohoto vztahu. Pan Honzák zde rovněž uvádí výsledky vědeckých pokusů, při nichž bylo (v USA, aby nedošlo k nedůvěře ve výsledky!) prokázáno, že toto soužití výrazně zvyšuje hladinu oxytocinu, tedy hormonu štěstí, v člověku, který se se psy stýká. Rovněž uvádí, že pes jako jediný tvor z živočišné říše umí s člověkem navázat oční kontakt. A to je rovněž významný fakt. Atd., atd., stojí za to si to poslechnout. Ale - jak se říká - lidé jsou různé, převážně........Polidšťování psů jejich oblékáním a dalšími nesmysly nemá nic společného s opravdovým soužitím se psy - obrazně říkám, že jejich oči jsou okna do vesmíru - nekonečná důvěra, láska. Na rozdíl od dětí se neurážejí, netrucují, nejsou nafrnění a už vůbec ne stále na fejsu. A navíc - dokáží být i úžasnými spojkami mezi lidmi, třeba i mezi staršími manželi. Ale je to jen můj názor, názor člověka, který má psy víc než třicet let...

Pro Evičku M.: když jsem byla vdaná, měla jsem několik let dobrmanku Dinu, byla mým úžasným kamarádem - temperamnetní, mazlivá, dobrý hlídač i obránce, byla s ní legrace, prostě jsme si předávaly radost. Chodila jsem s ní od malička na cvičák, dlouhé procházky, trénovala povely, hrála si s ní, věnovala jsem se jí společně s dětmi. Všude jezdila s námi. Ale nikdy jsem ji nepolidšťovala a neoblékala do směšných oblečků. Byla zvyklá na prostor, hodiny pohybu v přírodě, venkov. Když jsem se rozvedla a později stěhovala do pražského bytu, byla už ve věku, kdy by tak razantní změnu neustála. Musela jsem ji nechat u bývalého. V tu chvíli to bylo snad ještě horší, než loučení s milovaným člověkem. Ale jinak to prostě nešlo. Dožila se požehnaného psího věku. Před třemi lety, když jsem se přestěhovala zase na venkov, jsem zvažovala, zda si pořídit dalšího pejska. Ale kdo se o něj postará, když budu na dovolené, v nemocnici, mimo dům? Dcery jsou stále někde na cestách, k cizím lidem bych ho nedala a do psího hotelu? I pes potřebuje odpovídající péči a pokud ji nemá, tak strádá, jako člověk. Je třeba zvážit všechna pro i proti, než si čtyřnohého kamaráda zase pořídíte. Je to velká změna, když najednou zůstane člověk sám (i když má výbornou rodinu, děti, vnoučátka). A tak se snažím ten svůj život přizpůsobit tak, aby v něm toho smutku a prázdnoty bylo co nejméně. A neříkejte, Evičko, že není ještě něco dalšího, co se Vám líbí a co by Vám přinášelo radost. Přeji Vám, abyste dokázala tu "druhou stranu" změnit co nejdříve.

Nebudu reagovat na předchozí příspěvky, každý ten svůj napsal podle toho, jak to cítí. Já sama za sebe říkám, že jestliže má majitel pejska dostatek času a zkušeností, dokáže tomu svému čtyřnohému kamarádovi vytvořit krásný život. Nikdy jsem své psy nepolidšťovala, Bertík byl vyjímečný, chápavý, nadšený z každé maličkosti, kterou jsem ho naučila. Jelikož jsem s ním žila celou dobu sama, moc pro mne znamenal. Dříve jsem si říkala, že se díky péči o zvířátka nikam nepodívàm, že je to škoda. Nyní, když jsem zůstala sama, když mám t.zv.: volný prostor najednou zjišťuji, že jinak žít nedovedu. Neláká mne cestování, návštěva kulturních akci, netoužím po návštěvách přátel, dlouhé procházky sama také nezvládám. Snažím se vše zvládat rozumem, denně bojuji s myšlenku, zda zůstat sama, nebo jestli si ještě pejska pořídit. Srovnávám PRO /PROTI. Mám úžasného syna, milou snachu a dvě vnoučata. Snažím se být, a myslím si že jsem dobrou mámou, babičkou a tchyní. Tato rodina mi byla a je velkou oporou a já jsem velkou oporou zase pro ně. To je ta první strana mého života, ta druhá ta je najednou prázdná, smutná, nevím opravdu jak dál........

Sebe a manžela bych zařadila mezi ony "mladé seniory" jak tu píšete. Psa máme, děti ne (prostě nám je příroda nedopřála). Psa máme rádi, ale pořád je to pro nás pes, tedy zvíře. Pokud někdo má psa za člověka nebo ho má dokonce raději než lidi, je to důsledek nějaké psychické poruchy. U lidí jako jsme my (tedy těch, co nemají děti) je to bohužel časté, vídám to kolem sebe. Stejně tak když se děti nebo vnoučata nechovají, jak si rodiče/prarodiče přejí, může jim to pejsek vynahrazovat. Ale prostě to není správné - ani pro lidi, ale ani pro toho psa samotného. Rozmazlování a přisuzování lidských vlastností mu může uškodit, protože se dostává do postavení ve své smečce, kterému není schopen porozumět.

V rodině máme psy i kočky, i jinou havěť jsme měli.Ale vždy pro děti, aby se i ten nejmladší měl o koho starat. Venda mi zbyl a je pes důchodců.Tak už je dost rozmazlený starý pes, ale zatím to zvládám, zbyli jsme si. Ale je vidět, jak se mu stýská a smečky má moc rád. Ale že se rodí tak málo dětí, je smutné.

Paní Eleno.No občas by ta děťátka na prdelku fakt zasloužila. Protože čeho je moc, toho je příliš. Ale ona ta nová a akční a cool generace je schopná i z malého pejska ,,vychovat,, zmetka. A běda když se ozvete. Hned jste zapšklá osoba co nic ale vůbec nic nechápe. A to je víc než smutné!!!!!!!!!!! Chudáci jak pejsci tak i ty děti. A rodiče ať se zamyslí sami nad sebou, jestli ovšem mají čím.

Paní Lacinová, z Vašeho názoru mě až zamrazilo. Jistě, ať si všichni mladí místo uřvaných dětiček pořídí psy. Třetí svět lidskou rasu spolehlivě zachrání. I já se přikláním k názoru paní Hlaďové. Pejska mám a mám ho ráda, ale je to pejsek a tak přece jen mám raději svá rozpustilá vnoučata.

No........mám tři už dospělé děti.Dvě vnučky.Své děti a vnučky miluji.Je to moje rodina.Moje krev.Ale taky moc dobře chápu,proč si dnes mladí lidé místo dětí pořizují pejsky.Dítě je závazek na zbytek života.Pes není dlouhověký tvoreček,nebudí se 1Ox za no,nevyžaduje prakticky nic,kromě jídla a lásky.A teď budu hodně kritická,když vidím dnešní nevychované spratečky kterým se nesmí ani nahlas vyhubovat,aby nad rodičem nevisela hrozba postihu,asi bych už děti nechtěla ani já,být mladá.Pes je milující za všech okolností .Ano já s mladými lidmi souhlasím.Pořídit si psa je dnes mnohem výhodnější.............

Sdílím názor paní Hlaďové. Pro mě je vztah člověk x pes o vzájemné závislosti. Chytrý pes kdysi pochopil, že se může mít v blízkosti člověka dobře, jen nedohlédl, že člověk není zas tak moudrý, jak vypadá.

Nic se nemá přehánět. Děti jednoho bývalého kolegy nesměly dát pusu babičce, protože je stará a je plná bacilů. Ale pejsek přišel z venku a děti se s ním pusinkovaly, a na výletě mu dávaly kousat ze svého krajíce chleba s máslem. Maminka mé spolužačky byla chovatelkou psů. Byla rozvedená a se svým přítelem měla ještě malou holčičku. Holčička seděla na nočníku a pes jí prokousl tvář. Když chce někdo chovat psa, musí mít pro to předpoklady a musí mít psa dobře cvičeného. Také vidím ve svém okolí, že mají sice psího miláčka, psí miláček vyrobí na procházce exkrement, ovšem zas tolik miláčka nemilují, aby ten teplý exkrement po něm uklidili. Všechno je individuální.