Senioři často neutáhnou drahé nájmy. Je stěhování řešením?

Stěhování kvůli vyšším nájmům je teď pro spoustu lidí opravdu ta nejschůdnější cesta. Má matka se také teď musela stěhovat za Prahu. Sice díky: https://stehovanikoruna.cz/ to nebylo tak náročné, protože má firma opravdu hodně doplňkových služeb, které nabízí a tudíž si poradila se vším sama. Co se týče ale samotných nájmů, je to teď opravdu hodně nasazené a je třeba počítat, že to půjde už bohužel jen výš.

Vážený pane CARTERE můj byt ve kterém bydlím už 40 let , stál v socialismu 105 korun. Tady je odpověď na Váš dotaz.

Je to velmi smutný článek a já mám zkušenost ze svého okolí. Můj známý, kterému je 92 let žil v jednom velikém bytě 60 let se svoji manželkou. Museli se přestěhovat, protože nezvládli placení nájmu. Bohužel paní onemocněla rakovinou a můj známý přestal vidět na jedno oko a velmi zeslábnul. Přesto vše překonal a to jen díky tomu, že má mnoho zálib. Vím, že po 60 letech, kdy člověk má "vyšlapané" cestičky, své obchody, známé tváře, které potkává, to vše je těžké opustit. Ale on to dokázal! Tak mu tímto blahopřeji.

Pane Clife Cartere kolik je Vám s dovolením let? Nebo to byl snad pokus o vtip? Tak to se Vám jaksi vůbec ,ale vůbec nepovedlo.

Před pěti lety jsem se odstěhovala z bytu 3+1 do nalého 1+kk s balkonem. Všechen nabytek jsem rozprodala, či rozdala a opatřila si nový. Zbavila jsem se zbytečností, převezla jsem ovšem všechny kytky. Jsem spokojená, práce spojené s úklidem lehce zvládám. Vzhledem omezeným šatním prostorům se nejméně jednou ročně zbavuji s lehkým srdcem toho, co téměr vûbec nenosím. Něco daruji, něco rozpárám a použiji. Mám ráda změnu, koupím si nové, neokoukané.......které časem opět vyměním:)))))

Sousedé nebývají vždy právě ideální. I přesto jsou v případě postupujícího stáří a invalidity jím vyvolané, těmi prvními, těmi nejbližšími, kteří mohou pomoci, nebo tu pomoc přinejmenším zavolat. Pokud své sousedy znáte po desítky let, je vám jasné, že stěhování je krokem do neznáma, často blízkým hazardu. Mimoto v bytě který znáte se můžete pohybovat téměř poslepu, a do určité míry to platí i o domě a jeho nejbližším okolí včetně dopravních a nákupních možností. Panuje zde názor, a zřejmě i jakési předpisy, že domy o čtyřech patrech mají být opatřeny výtahem, a domy o třech a měně nikoliv. Tyto podmínky jednoznačně pomíjejí potřeby seniorů. Bydlení v přízemí. Často bývá téměř bezbariérové. Zapomnětlivý člověk ponechá otevřená okna, a bývá následně vykraden. Bydlení v patře s balkonem. Na balkoně lze za příznivého počasí sedět, a například i sušit prádlo, i "neomezeně" větrat. Jak pomoci, jak řešit? Jednoznačně výstavbou dvojbytů !!! Příklady: garsoniéra + garsoniéra, 1+1 + garsoniéra, 2+1 + garsoniéra, atd. Zpočátku je majitelem/i obýván jen jeden z obou, děti v druhém propojeném, později odděleném, po jejich odstěhování možno pronajímat, a po úmrtí jednoho z majitelů je možno pronajímat onen větší z obou. Výtah s bezbariérovým přístupem z bytu i z ulice, jakož i balkón by měl být samozřejmostí. Bohužel mám pocit, že ani současná výstavba nic podobného nezohledňuje.

Jak to řešili nynější senioři v minulosti,když byli mladí?V socialismu byly malé platy a bydlení bylo prý ještě vyšší.Jak mohli přežít?

Když jsem zůstala sama ve velkém 3. pokojovém bytě s nájmem velkým jako moje penze, okamžitě jsem to začala řešit. Byt jsem prodala i se zařízením, nijak jsem na tom nevydělala, ale úpravy nábytku pro malý byt, který jsem si s pomocí realitky našla, by byly dražší a ani by se mi tam nábytek nevešel. Za zbytek peněz z prodeje bytu vyšlo i na pár kousků nábytku, takže jsem spokojená, mám malý 2+1 s balkonem, dům má výtah a je velmi slušný, čistý, s dobrými nájemníky. To bylo před 11 lety a jsem ráda, že jsem tuto akci uskutečnila včas, přišly nemoci, špatně chodím a dnes by mi to dalo velkou práci to zorganizovat.

Přítel bydlel řadu let ve velkém bytě nedaleko Národního divadla. Když dům převzal soukromník, musel se odstěhovat, protože platit nájem by nezvládl. Od té doby bydlí v novostavbě u Rokytky. Velmi brzy si tam zvykl, byt je dostatečně velký pro něj i pro nás oba, okolí je hezké. Stěhování pro něj ale bylo psychicky velmi náročné – dosud vidím jeho výraz, když z bytu odcházel naposled. Se vším mu pomáhala i jeho dcera.

Při odchodu do důchodu je třeba se připravit také na situaci, kdy zůstane jeden z partnerů sám, tzn. včas se přestěhovat do menšího bytu, včas si podat žádost do domova pro seniory v místě bydliště nebo v místě příbuzných, ale také v době zaměstnání necpat vše dětem, to je minulost, ale pořídit si penzijní připojištění, stavební spoření... Těchto rad jsou už léta dennodenně plné noviny.