Babička vzpomíná

Žila jsem zřejmě v jiném státě. Na váš nový dům, který jste si se vším všudy postavili za necelých 300 tisíc, bych musela s vysokoškolským vzděláním bez veškerých výdajů (tedy asi žít v přírodě a bez jídla) pracovat 20 let. Když jsem si do bytu 4. kategorie vzala půjčku na sektorovou stěnu a sedací soupravu a povinně splácela 500 Kč měsíčně, už jsem ze zbylých 750 Kč skutečně neušetřila nic. Budu to také ráda kdekoliv vyprávět, a s čistým svědomím. Bylo by toho pro srovnání daleko víc. Ale už se mi ani nechce.

Lépe než Jana Š už napsat nelze.Díky.

Babičko, byly i děti, které si mohly nechat o škole jen zdát, že by si mohly vybrat vzdělání, to nebylo u nich reálné, když neměly ty správné rodiče. Byty také nebyly, muselo se bydlet u rodičů. Někdo měl přednost a někdo zkrátka smůlu. Všechno nebylo tak růžové, jak se po letech zdá.

Je však i druhá strana mince. Stály se fronty na toaletní papír, dámské hygienické potřeby, stejně tak na kakao, kokos, pomeranče, banány, švadlenky na šicí stroje, nitě, děvčata co chtěla koupit do výbavy povlečení, tak také pomalu objet celou republiku. Nepomohly ani peníze v peněžence. Nebylo to tak ideální jak z článku vyznívá. Když se napíše A mělo by se napsat také B.....

Každý máme na tu dobu své vzpomínky a vidíme ji po svém. Mně toto vyprávění připadá až moc idylické. A jistě to nebude jen tím, že jsem žila v Praze a mohla si pěstovat tak jedině kytku v květináči.

Sto lidí, sto zkušeností, i kdyby všichni žili ve stejné společnosti. Na stejné lodi jedni ještě tančili, zatímco jiní už se topili. A naše Země není nic jiného než "loď", která nás unáší vesmírem. Někteří jsou vysoko nad palubou, jiní v podpalubí.

Já si zase pamatuji, jak vysokoškoláci museli nastupovat na umístěnky, např. Pražák do Aše, sice bylo levně, ale musela jsem dávat pozor, co říci ve škole, aby nebyl malér. I později v zaměstnání si nepouštět pusu na špacír. Pěkné zimní kozačky jsem v roce 1962 pořídila za 1000 Kč. Měla jsem i známé, kteří byli bez zaměstnání, ale to se veřejně nesmělo říkat, moje prateta měla v roce 1954 penzi 120 Kč, aby měla z čeho žít, tak prala prádlo lidem ve veřejné prádelně. Moje babička měla penzi trochu vyšší ale vždy celou zimu byla v Praze střídavě o svých dcer, aby ušetřila za živobytí, protože jídlo u nich dostala. Továrny vyráběly na plánovanou ztrátu, na Kubu se vyvážely sněžné pluhy atp. Nebylo to tak růžové, jak líčí ve vzpomínkách vaše babička.