To se nehodí! Říkáte to často?
Ilustrační foto: ingimage.com

To se nehodí! Říkáte to často?

14. 12. 2017

To se nehodí. Nesnaž se odlišovat. Neupozorňuj na sebe. To jsou věty, které dříve narození ve svých rodinách často slýchali. Dnes mladí lidé přistupují k výchově dětí přesně opačně: Jsi úžasný, nejlepší, výjimečný. Ty dokážeš všechno. Bude z tebe celebrita!

Lidé, kterým je dnes kolem šedesáti a výše, doma, natož ve škole, rozhodně neslýchávali, že jsou výjimečné osobnosti, ze kterých jistě budou celebrity, z nichž si svět sedne na zadek. Slovo celebrita neznali a trendem bylo spíše potichu se učit, nevyčnívat z řady a neprovokovat. Mnohé rodiny, které poznaly hrůzy války, pak útlak v padesátých letech a pak rozčarování ze srpnové okupace v roce 1968, zastávaly názor, že hlavní je nemluvit před dětmi o ničem, co by mohlo ve společnosti způsobit problémy.

„Pamatuji se, že jak jsme si s kluky hráli na Brežněva a Husáka, což spočívalo v tom, že jsme se objímali a líbali se,“ vypráví pětapadesátiletý Petr z Ostravska. „Doma jsem totiž tak nějak vycítil, že si rodiče vždy dělají legraci, když se v televizi objevili vítající se papaláši, kteří se tam vlastně objevovali pořád. Viděla nás u toho objímání a líbání učitelka. Ptala se, co děláme. My řekli, že si hrajeme na Brežněva a Husáka. Byl z toho malér. Doma jsem pak pořád jen slyšel: Neprovokuj, nevyčnívej z řady, neupozorňuj na sebe, hlavně, aby ses dostal na vysokou. Když jsem řekl, že bych chtěl studovat dějiny umění, učitelka na gymplu mi řekla, že jsem se zbláznil, že mě tam nevezmou. Doma mi na to rodiče řekli, že kdo míří vysoko, padá hluboko. Tak jsem šel na strojařinu a po roce jí nechal, protože mi to prostě nešlo. Umění je celý život mou zálibou, ale živil jsem se tím, že jsem měnil různé profese od dělníka  přes řidiče po technika. Nic mi v podstatě nešlo, žádná práce mě nebavila, takže jsem v životě nic nedokázal,“ říká.

Ve volném čase krásně maluje a rád chodí na výstavy. Pozoruje, jak odlišnou výchovu má jeho vnuk. „Mladí mu snad už od mimina říkají, že je výjimečný talent na všechno. Je mu sedm a chodí do pěti kroužků. Syn se chová, jako by měl geniální dítě. Stále se malého ptají, co si přeje, co si myslí, jaký má na to či ono názor. Je mu pět! Nedávno tomu malému rozmazlenci, který vlastně neví, co ho baví nejvíce, řekli, že vědí, že bude studovat Harvard. Na jedné straně se mi líbí, že ho povzbuzují, na druhé straně mi ten současný kult dítěte připadá přehnaný,“ přemítá Petr.

Sebevědomí, plány do budoucna, schopnost se prosadit, přesvědčení o vlastní výjimečnosti. To jsou věci, ve kterých se dnešní děti  a mladí lidé hodně liší od starší generace. „Dnešní starší ženy jsou zřejmě poslední generací, která  byla zvyklá řídit se zvyklostmi a radami svých matek a otců. V mnoha rodinách platilo, že co řekl otec, hlava rodiny, to se dodržovalo a nediskutovalo se o tom. Mnohé starší dámy si tuto určitou poslušnost nesou celý život,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.

Tady je zkušenost osmašedesátileté Dany z Olomoucka. „Když jsem si oblékla něco zajímavého, moje máma pokaždé prohlásila, že se to nehodí. Od mládí mám tedy pocit, že bych neměla nosit výrazné barvy, výstřihy, sukně nad kolena nebo džíny či upnuté kalhoty. Tedy, že se vlastně ke mně nehodí nic.  A já mlčela. Brala jsem to jako fakt a beru to tak dodnes, i když se mi kvůli tomu dcera a vnučka smějí. Já taky často říkala dceři, co má či nemá dělat, co se sluší, co se hodí. Přistupovala k mým radám laxně, oblékala se podle svého a myslím, že je sebevědomější a šťastnější než já. No a vnučka? To je úplně jiný svět. Je tak sebejistá a nedá si do ničeho mluvit, až mi to připadá nebezpečné,“ shrnuje Dana.

Mnozí lidé si nesou ze svých rodin malá či větší traumata na celý život. Zejména starší dámy velmi často vzpomínají na přísnou výchovu, která dříve byla běžná. Když žena vyrůstala v prostředí, kde bylo naprosto nezbytné před Vánoci vygruntovat celý byt a to tak, že se škvíry mezi parketami drhly zubním kartáčkem, má často pocit, že to tak prostě musí být. A drhne, byť ji to nebaví a ve skrytu duše touží se na celé předvánoční šílení vykašlat, jít se místo toho projít na náměstí a dát si tam pečené kaštany.

Rozdíl mezi mladou a starší generací je, že mladé ženy by v takové situaci často šly na ty kaštany. Mezi staršími dámami je takové rozhodnutí mnohdy považováno za projev rebelství, zkrátka, za něco podivného. Protože některé si stále kladou otázku: Hodí se to? A ty, které si tu otázku přestaly klást, mnohdy cítí od svých vrstevnic údiv, ba i odsouzení: „Ona neuklízí, ale dává si večer u stánku pečené kaštany a svařák a ještě k tomu sama. A všimla sis, že má žlutou čepicí s bambulí? V sedmdesáti. Hodí se to?“

sebevědomí
Hodnocení:
(4.9 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Svým rodičům nezazlívám, že mě vedli, jak uměli. Byli na tom ještě o něco hůř než já. Doufám, že mé dcery stejně odpustí mně "všechny výchovné prohřešky", jichž jsem se vůči nim dopustila, přestože jsem dělala to nejlepší, co jsem uměla. Vybíráme si takové rodiče, které ke svému duchovnímu vývoji potřebujeme. Dnes vidím, že jsem si vybrala dobře, i když jsem také měla výhrady k jejich výchovným postupům. Dnes vím, že každá rána, kterou jsem dostala, padla na úrodnou půdu a umím ji zúročit. :-) Nikoho neodsuzuji, nevím, jaké rány má za sebou. Každý se s nimi vyrovnat neumí, proto jsem ráda, že mně se to podařilo.
Hana Rypáčková
Zažila jsem v dětství to, že co se doma upeče, to se taky doma sní.Něco jiného si o společnosti myslet a nevynášet. Dělej vše, jak nejlépe umíš a s nikým se nesrovnávej. Měla jsem přátelskou výchovu.Jasně, že i zaznělo při odchdu na zábavu :Chovej se, abys nechovala a Pamatuj na pana Navrátila.Nejlépe vychovává láska.
Zdenka Jírová
Také jsem měla přísné rodiče, hlavně matku. Naučila mne ale všechno, co jsem v životě potřebovala. Dnešní výchova je na opačné straně - děti neposlouchají, nenechají si nic říci ani v opravdu závažných situacích.
Drahomíra Stínilová
Výstižný článek. Měla jsem hodné rodiče, ale i já jsem byla hodné, tiché dítě. Ovšem jakmile jsem vyjádřila opačný názor, musela jsem se za všechno, ač to byla pravda nebo ne, omlouvat. Myslím, že to mělo potom dopad v manželství, protože muž byl průbojný a dlouho jsem s tím bojovala. Dnešní mladí jsou dost sebestřední, někdy by mohli přibrzdit. Ale on jim to život sám předvede.
Blanka Macháčková
Byla jsem chválené dítě. A myslím, že se to vyplatilo. Nemám z dětství žádná traumata a vzpomínám jen na to hezké. Dnešní výchově fandím. Ale pořád platí, čeho je moc, toho je příliš. Nic se nemá přehánět.
Helena Parisová
Je to všechno svatá pravda!Moji rodiče se rozvedli,když mi bylo šest let.Následky si nesu dosud.Můj psychiatr mi řekl,že se s matkou nemám vůbec stýkat,otec emigrant je léta mrtvý.Matka prý také letos zemřela,ale to mne netrápí.Hlavně,že už nám nebude ubližovat! Po roce 1989,jsme zjistili,že mne a mého muže ona sama udávala,jako nepřátele státu,takže jsme nikdy od policie nedostali výjezdní doložku!Bála se o svého syna,mého nevlastního bratra,že by ho to prý stálo místo(elektrikáře v nemocnici).Oba moji rodiče stáli za starou belu a já jsem ráda,že už s nimi nemusím mít nikdy nic společného.Maminka pro mě byla manželova matka.Vím,že to co píšu je pro někoho nepředstavitelné a kruté,ale i takový život někdy je.Přeji krásné Vánoce vám všem
Hana Práglová
Zajímavý článek.Právě před chvílí je na toto nezávisle s kamarádkou mluvily.Ano byla to jiná doba. A v mnohých z nás výchova rodičů či prarodičů v nás zūstala.Celý život se cítím trochu ušlápnutá a ješté do nedávna mi chybělo jakékoliv sebevědomí..Byla jsem na škole jediné dítě z rozvráceného manželství.A měla jsem t hoto trauma a cítila se měněcenná.Vychovala mě babička ,protože maminka musela chodit do práce.Za výchovu jsem dosud velice vděčna.Snad nejhorší pomyšlení bylo ,když jsem chtěla jít studovat a učitel mi sdělil,že je zbytečné podávat si přihlášku ,protože mě na studiích nikdo neuživí.Když jsem ji přece jenom vypsala a marně čekala na pozvaní k přijímačkám,tak jsem se dozvěděla,že se přihláska asi někde ztratila...takových "maličkostí"bylo víc.Dnes se na vše snažím dívat svýma očima ale občas je to velice tėžké
Věra Ježková
Rodiče mne vychovávali tak, že ve snaze, abych byla co nejdokonalejší, mi stále dávali najevo, jak jsem neschopná. A domnívali se, že si to ve své dětské dušičce a hlavičce uvědomím a budu na sobě pracovat. To jsem opravdu musela – ale až později, kdy mi došlo, že nemám žádné sebevědomí a musím s tím něco udělat.
ivana kosťunová
článek se mi moc líbí, takové zvyklosti opravdu panovaly. Ale nesouhlasím s tím, že jsme byly jenom ušlápnuté a rezignující. Celá šedesátá léta byla ve znamení rozvíjející se svobody, hudba, kultura, všichni jsme si začínali uvědomovat svoje individuality. Bohužel události r. 68 ten vývoj srazily dolů. Ale ta jiskra, ta už tam zůstala .
Libor Farský
Někdy se syn prostě nepotatí a přesto si na něm otec musí splnit to, co se jemu samotnému nezdařilo. Kolik takových synů a dcer je připraveno o spontánní zážitky z dětství, bez trenérů ...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?