Katastrofa zvaná povinné návštěvy

Stejně jako všude, i tady platí, že nic se nemá přehánět. Jedna návštěva někoho, s kým je nám dobře a kdo večer odejde - fajn. Moc návštěv a ještě z povinosti - zkažený den.

Nejsem "srocovací" typ, takže z toho vyplývá i můj postoj k vánočním návštěvám. Když přijde rodina na návštěvu, to se dá, ale když přijede z dálky a musí se "utábořit", je z vánočně naladěného bytu noclehárna, ze které není kam uprchnout. :-)

Moje veliká rodina se schází už jen u mne postupně o Adventu a na vánoce jsou všichni jen ve svých rodinách. Vždy to bylo bezproblémové. A letos, když jsem sama, už mám dilema, co s Vánoci. Být s dětmi nebo s přáteli ? Sama být nechci.

Já nic tak tragického na návštěvách příbuzných o Vánocích nevidím. Jsme malá rodina - já jsem sama a mám 2 dcery s rodinami. Většinou bývám u té mladší, ta má ještě malého syna a od malička jsem až na pár výjimek , byla s nimi. Další den mne zase navštíví starší dcera , tradičně jim peču štrůdl, posedíme , prohlídneme si dárky a za povinnost to nepovažujeme.

Ano, v mém věku 55 let jsou povinné návštěvy katastrofa. Všechny, zvláště ty vánoční. Jsem z generace "Mínus nula". Zakládali jsme manželství po 20. roku věku, zpravidla když byli muži po vojně. V mých 21 a 24 letech se nám narodili synové. Je jím 30 a 33 let a celý život mají jen 1 prarodiče, babičku, mojí maminku, která oslavila 87. narozeniny. Proč ale katastrofa povinných návštěv? V době, kdy jsem čekala prvorozeného syna, zemřel měsíc před odchodem do důchodu (tehdy 60 let!) můj tatínek, budoucí dědeček. A to na Štědrý den! 33 let nezhojená rána bolesti a smutku, 33 prokletých Vánoc, korunovaných 25 lety šílenou propagací, marketingem, reklamou na dokonalé, americké, ale pokud možno "tradiční české vánoce". Dobře, snad jsem desítky let zvládala stres, smutek, bolest prací a přípravou svátků jakžtakž překonat, vytvořit dětem dost hezké dny společně prožité (zapomněla jsem říci, že celou dobu maminka s námi žije společně v rodinném domě, ve svém bytě).Jenže to jsme byli my, základní rodina. Návštěvy tzv. povinné přicházeli od rodin mých sourozenců. Ano, oni přece přicházeli k babičce. Ale nikdy nemohli porozumět tomu, jak stresově a emočně je to náročné pro babičku, potažmo i pro mne. Jak "ten smutek" je v celém bytě. Asi to nazvu trapnost, kdy se přetváří, pitvoří, zpívají koledy, dávají dárky. A slovo Štědrý den - děda - smrt - je tabu. A pak tu máme posledních 5 let, kdy synové mají svoje partnerky, domácnosti, ženy, které měly vzory ve svých tradičních rodinách a zvyky vánoční, tj. i návštěvy. A co teď? Namísto toho, abych se vyklidnila po těch letech, neuklízela, nepekla, nesháněla dárky a dekorační serepetičky, je to tu znovu. Od listopadu stres. Ony mladé ženy nemohou porozumět, proč "ty Vánoce" tak nenávidím. Říci své názory by vypadalo, že si stěžuji, že je nechci vidět, že je nemám ráda nebo co; a zatím je to jen a jen o toleranci. Přiměřeně, klidně, spokojeně, kafíčko a procházka a "ne povinné vánoční běsnění". Vždyť je to jen hra. Hezká pro děti. 100x radši normální zastavení se za babičkou, mamkou během roku a ne tato strojenost. Je pro mne nepochopitelné, že v době, kdy se boří mýty, předsudky, tak z Vánoce jsme si udělali "vřed na mezilidských vztazích". Pryč s korektností. Vánoce jsou přežitek a Vánoce jako modla se staly příčinou narušení mezilidských/rodinných vztahů.

Vánoce pro mě byly vždy stresující a vzpomínky jsou dodnes velmi smutné.Myslím si , že povinné návštěvy je lépe nepodnikat a dělat jen to co vás nestresuje.Vánoce by měly být opravdu svátky klidu a pohody. Tak se o to snažme.

Někteří lidé mají moc hezký zvyk pozvat ke štědrovečernímu stolu někoho opuštěného, třeba úplně cizího. Já to zatím neudělal, jezdil jsem s dětmi k babičce do Prahy a teď jsem sám hostem.