Případ pro záhadology: Kde se vzala pomoc...

No jo, omlouvám se, já myslel, že to byla od Marcelky taková parodie na různé záhady. Pokud je to příběh opravdový, pak obdivuji, Marcelko, Tvoji duchapřítomnost. Zavolat na psa by mne, obávám se, nenapadlo.

Jojo, na zázraky nevěřím, ale doufám v ně. A na anděly věřím....

Libore, mně to veselé nepřipadalo a takovou reakci bych nečekala. To vyprávění znám samozřejmě už celá ta léta. Psychologové nebo psychiatři tvrdí, že u lidí s abnormálně silnou představivostí může dojít k určitému zhmotnění. Já si ale osobně myslím, že to byla pomoc ze strany naší maminky, která v té době už měla nakročeno na druhý břeh. Můžete si myslet, co chcete. Zažili jste někdy nehmotnou bytost?

Tajemný příběh. Třeba opravdu ten pes patřil vojákovi. Ale určitě bych se také bála. Možná trochu míň, mít těch skleniček v sobě víc.

Vždyť je to spíš veselé. Přidám vtip. Slečna se také vrací domů z tancovačky již za tmy. Najednou za rohem proti ní muž a již docela blízko. Zarputilý výraz ve tváři a zeširoka rozpřažené ruce. "Ten mě znásilní, na těch střevíčkách mu už neuteču. A ještě mi roztrhne tuhle krásnou novou blůzičku," řekne si to nešťastné děvče. Začne si tedy blůzičku rozepínat. Muž je už u ní a řekne: "Uhni, kurvo, nesu sklo!"

Někdy přijde pomoc z hůry, neznáme všechny věci ve vesmíru.