Výjezdní zasedání pomocí invalidního vozíku

Paní Blešová, už jednou mohli tu lokomotivu pucovat. V roce 1988 jsem vkročil do kolejiště a zapomněl jsem že na ni přijíždí osobní vlak. Lokomotiva mi utřela nos. Bylo to večer a strojvedoucí obíhal stroj s lampou v ruce a hledal mé pozůstatky mezi koly. Když jsem mu zaklepal na rameno a otočil se, málem jej klepla Pepka. Bylo to moje druhé narození. Je jediný smutný závěr v mých povídkách.

To je zase jeden z článků. ve kterém jste mi (tím závěrem) bližší než jako stoprocentní optimista. Nebojte, já jsem taky z těch lidí, kteří se nepodhodí. :-)

Ivanko to bylo okamžité hnutí mysli. Ve čtvrtek jsme byli v Okříškách a v pátek jsem to napsal. Ta žena Božena Gumu tak obskakovala, že mi mne přišlo líto.No a protože už jsem z prodejny doma, dal jsem se do psaní. Na cestě jsou další dva optimistické.

Také mě napadlo, co by mohlo být pro ajznboňáka krásnější než ..., ale brr! Františku, moudřejší přece vždycky ustoupí. Chápu, že myšlenkám se člověk občas neubrání, proto asi říkáme, že nás napadají. A váš příběh je ze života a tam je možné cokoliv.