„Ahoj, Jaruško, poznáváš mě?“
Tato věta nedávno způsobila rozruch v jedné ostravské rodině. Začalo to obyčejnou procházkou v Beskydech, na kterou se čtyřiašedesátiletá Jarka vydala s dcerou a vnučkou. Její dcera to popisuje takto: „Potkali jsme u restaurace pána asi v letech mé mámy. Usmíval se na nás, ptal se mamky, jestli ho poznává. Já na ni koukala jako blázen, protože se v tu chvíli začala chovat divně. Zrudla, usmívala se, vypadala jako zamilovaná puberťačka. Stáli tam, koukali na sebe. Byla to zvláštní situace.“
Jarka se totiž potkala se svou velkou láskou z mládí. Neviděli se skoro třicet let. Nebyla to náhoda, dotyčný přes facebook zjistil, že její rodina má chatu v Beskydech, vyčíhnul si, kam tam chodí na vycházky. A vypravil se za ní. Ovdověl, byl nemocný, bilancoval život. Chtěl Jarku ještě vidět, protože, ač byl dvakrát ženatý, nikdy na ni nezapomněl.
Jak to dopadlo? Jarka se s ním začala scházet. Její muž to neví, její dcera to tuší. Je to zvláštní situace a dcera je kvůli tomu nervózní. „Zdá se mi, že máma toho muže miluje, že ho vlastně milovala celý život a že to táta netuší. Nevím, co mezi nimi je, ale matka se chová jinak, než dříve. Často někam chodí, já nevím kam, ale vím, že je s tím pánem. Nemám odvahu se jí vyptávat, ale nemám z toho dobrý pocit,“ vypráví Jarčina dcera.
Psychologové z Kalifornské univerzity dělali výzkum na tisícovce lidí, kteří spolu chodili, pak se rozešli a pak se po mnoha letech k sobě vrátili. Pokusu se zúčastnili lidé, kterým bylo kolem čtyřiceti, ale i mnohem více, nejstaršímu bylo devadesát pět let. Nancy Kalishová, která výzkum vedla, došla k závěru, že lidé vyhledávají dávné lásky, protože cítí, že jim to za to stojí. Setkání s člověkem, kterého milovali, po letech označují za jeden z nejsilnějších emočních zážitků. Zkrátka, přemýšlení nad bývalými partnery je v podstatě přirozená věc. Proto má mnoho lidí nutkání zjišťovat, co jejich dávná láska dělá. Dělalo se to v době, kdy to bylo poměrně složité, ale o to častěji se to dělá nyní, kdy se dá spousta informací najít na sociálních sítích nebo prostě vygooglovat. No jistě, v době, kdy neexistoval internet, bylo náročné zjistit, co dělá třeba Maruška, do které se zamiloval třeba Karel, když jim bylo šestnáct, od osmnácti se neviděli a teď se jim blíží šedesátka. Ale nyní, kdy o sobě lidé mnoho informací zveřejňují, kde kdo má profil na facebooku nebo jsou kontaktní údaje o něm poměrně dobře vyhledatelné, je to snadnější a tudíž lákavější.
Vypráví osmapadesátiletý Miloš, který prožil něco podobného: „Náhodou jsem díky internetu narazil na ženu, se kterou jsem dva roky žil, když nám bylo kolem třiceti. Tehdy jsem byl přesvědčen, že je to žena mého života, chtěl jsem si ji vzít. Nějak to neklaplo, vlastně dodnes nevím proč. Často jsem na ni pak myslel, ale odstěhovala se na Slovensko, neměl jsem o ní informace. Moje manželství nestálo za nic. Jsem rozvedený. Nedávno jsem brousil na jedné internetové seznamce a natrefil jsem tam na mladou dívku, která na fotografii vypadala přesně jako moje dávná láska. Stačilo trochu práce a zjistil jsem, že to je její dcera. Kontaktoval jsem ji, dotyčná se mi ozvala. Je taky rozvedená, píšeme si. A já cítím, že mezi námi je znovu to, co kdysi. Těším se na setkání s ní a vím, že bude osudové.“
Tématem se zabývá americká antropoložka Helena Fischerová, která uvedla: „Jak léta plynou, lidé mají tendenci pamatovat si dobré a špatné potlačovat. Takže si tak trochu staré lásky idealizují, pamatují si z nich to pěkné a očekávají, že se to bude opakovat. Proto je vyhledávají. Je to tak trochu elixír mládí. Lidé se jako by vrátí v čase, mají pocit, že jim je zase osmnáct.“
Podobných případů je hodně. Psychologové v této souvislosti často uvádějí příklad britského prince Charlese. Po letech se dal dohromady se svou dávnou láskou Camillou a klape jim to. Někdo tvrdí, že se staré lásky lepit znovu nemají, že už nikdy nebudou takové jako kdysi. Naopak jiní jsou přesvědčeni, že pokud si byl někdo s někým hodně blízký, pouto mezi nimi zůstane celý život, i když se oba ubírali jinými cestami. Nancy Kalishová ve svém průzkumu zjistila, že z lidí, kteří se po letech dali zase dohromady, jich sedmdesát dvě procenta už pak zůstaly spolu. Sedmdesát procent z nich tvrdilo, že setkání s dávnou láskou bylo nejintenzivnějším prožitkem jejich života.
„Ve většině případů, byl první, původní vztah velmi silný a rozchod zavinil nějaký vnější faktor, například nepřející rodiče,“ vysvětlila psycholožka v závěru své práce. Vlastně je to logické. Mnoho lidí se v životě mnohokrát zklamalo. Zkušenosti a věk u mnohých přináší větší nadhled, velkorysost, takže je partnerovi schopno odpustit nějaký ten nedostatek.
Ve dvaceti leckdo uvažuje takto: Karel je sice fajn, ale co když má pravdu máma, která říká, že takových Karlů a lepších potkám ještě pět? V šedesáti si však leckdo řekne spíše toto: Vlastně to byla blbost, že jsem Karla opustila. On mě opravdu miloval a byl pracovitý a čestný. To Pepa měl jen plnou pusu řečí a Standa byl to samé v bleděmodrém. Kdo ví, jestli se na mě Karel pořád zlobí? Kdo ví, jak žije? Je šťastný? Má někoho?
Samozřejmě, že setkání s dávnou láskou není vždy idyla. Mnohdy se lidé mění, a tak z obětavé volnomyšlenkářské dívenky klidně může být sobecká sebestředná zapšklá životem zklamaná ženská. Ale přiznejme si, že pokud jsme nějakou pěknou lásku v mládí měli a pak jsem o ní léta neslyšeli, čas od času nás napadne: Co asi dělá? Jak vypadá? Kdo ví, jaký by byl můj život, kdybychom spolu zůstali?