Začínám si vzpomínat na krásná rána mého dětství, která tehdy asi tak krásná nebyla, protože donutit spící dítě vstávat nic radostného není. S tak velkým odstupem času ale všechna negativa vymizela. V myšlenkách zůstaly pestré a krásné příběhy. Na přicházejícím stáří je dobré právě to oživení dlouhodobé paměti. Vzpomínám na své časté angíny, kdy rodiče odcházeli do práce a já v horečkou vyhřáté posteli zůstávala sama doma. Měla jsem zajištěnou stálou kontrolu tatínkem, který pracoval o poschodí níž (někdy i o tři, protože byl sklepmistr a do těch patrových sklepů musel scházet). Táta voněl vínem. Ne proto, že by ho pil (byl pivař), ale proto, že vinný odér byl u nás všudypřítomný, jak už to tak ve vinařských závodech bývá. S jeho příchodem do bytu vtrhla z chodby čerstvá vůně rakouských a moldavských vín, které do naší nevinařské oblasti vlaky dovážely v nerezových cisternách na místní nádraží.
Když už mi horečky klesly a já stále ještě dobírala obvyklou dávku penicilínu, přestal ráno tatínek docházet a já byla přesunuta do sklepa, kde mě dozorovaly "ženské". (Půjdeš do sklepa k ženským, ony tě pohlídají, já sem pořád nemůžu běhat.) A tak jsem ta nemocná rána trávila mezi sudy a měděnými džbery. Všechny paní na hlídání také voněly vínem. Ale ony už po ránu tím vypitým. A abych zapadla, posadily mě k filtru a já mohla olizovat kapající kohoutek. Někdy jím i trochu pootočily, ať si holka zvyká. Dětská práce byla už i tehdy zakázaná, ale já přesto byla ve sklepě pracovně vytížená. Vytírala jsem prázdné sudy tak, aby na dně nezůstaly zbytky červeného vína. Moje dětská postava se totiž dostala malým průlezem do sudu, a tak jsem mohla z vnitřku podávat vínem nasáklý hadr, který byl posléze vyždímán do měděného džbánu. Ten se pak vyléval do obřího sudu, kam ho po žebříku nějaký statný zaměstnanec vynesl a vylil. Ten sud byl tak obří, že onen údajně největší Mikulovský byl proti němu trpaslíkem. Sahal přes obě patra sklepů a procházel stropem. Dostal se do sklepa tak, že ho bednáři vyrobili přímo na místě. Dodnes mám v paměti vůni vinných dubových sudů a dutý zvuk, který z nich vycházel, když jsem volala: "Hotovo, jdu do dalšího". Netroufám si odhadnout, v kolik to sklepní ráno skončilo, ale pravděpodobně tehdy, když si každá paní rozbalila ke svačině svůj chleba s čímsi tučným, aby mohla plynule bez újmy na zdraví přejít na čištění sudů po vínech bílých.
Někdy, když byly nemocné i sousedovy děti, nás ve sklepě ke hlídání bylo víc. Sudy jsme vysušily dříve a pak si v nich hrály na schovávanou. A to bylo skutečné drama. V dvoupatrových rozlehlých sklepích byly desítky sudů a my poklepem zjišťovaly, který z nich je prázdný a do kterého můžeme vlést. Uměly jsme se do sudu zavřít i zevnitř, a tak se na první pohled nepoznalo, je-li tam víno, či dítě. Nevím, do jaké míry byla naše hra bezpečná, ale vzhledem k tomu, že jsme se všechny našly a ve zdraví přežily, mohly jsme další a další nemocná rána trávit stejným způsobem. Naše vinné sklepy se tak staly tím nejbezpečnějším místem ke stonání. Stálá teplota, nikde žádná hrozba pedofilních či jinak úchylných osob, jen samé veselé a usměvavé paní na hlídání, které svým hlasitým pokřikováním zajišťovaly pocit bezpečí. Kdo by nestál o takovou péči! A tak mi tato ovíněná rána z dětství zůstala v mé probouzející se mysli jako moc příjemná vzpomínka