Koníček

Díky Vám všem za dobrá slova...

Marie, také u mne jste vyvolala vzpomínky na dobu, kdy rodiče soukromě hospodařili. Byli skoro stejný ročník jako Váš tatínek 1913/1919. Na kravské spřežení. které po čase nahradila kobylka Rapka a kůň Bubík si dobře vzpomínám. Rapka byla klidná, tu jsem pomáhala vodit za ohlávku při oborávání řepy a brambor. Chodila s rozvahou mezi řádky, jako by věděla, že žádnou rostlinku nesmí zašlápnout. Bubík byl divoch, tomu taková práce svěřena nikdy nebyla... byla to těžká doba pro moje rodiče, ale já jako dítě jsem to nevnímala. Měla jsem krásné dětství.

Napsala jste to hezky, procítěně. Pro dítě vskutku drsný zážitek. Chápu, že na vás hluboce zapůsobil a máte ho v sobě dodnes.

Hospodáři měli dobrý vztah ke zvířatům a jejich děti byly vždy citlivější, než ty městské. Milovala jsem všechna zvířata od slepic až ke koním. Pohybovala jsem se mezi velkými zvířaty, objímala je, krmila a nikdy mi žádné z nich neublížilo. Váš smutek, Maruško, plně chápu.

Vzpomínky z dětství jsou někdy veselé, někdy smutné. Tato patří k těm druhým, ale je dobře, že jste se s námi o vzpomínku podělila. Líbí se mi staré rodinné fotografie. Pamatuji si na pana Semeráda a jeho dva koníčky. To byli - myslím - jediní dva koně ve vsi. Měl je ve své stáji na dvoře a jezdil s nimi pro státní statek. O jejich konci se raději nechci ani dohadovat ...

Moji prarodiče z tatínkovy strany měli dva tažné koně ještě v mém dětství. Museli sice taky do družstva, ale zároveň i hospodařili na záhumenkách. A koně měli i bohatší sousedé naproti. Koně se půjčovali podle potřeby, jako děti jsme na ně bývaly vysazeny a odjely s nimi, kam bylo ve vsi pořeba. Druhý děda byl bývalý legionář - sloužil u jízdní eskadrony. Takže velký vztah ke koňům byl i u druhých prarodičů a mám jej odmala i já, ale mám velký respekt. Jsou to krásná, ušlechtilá zvířata.

Smutné. Osobně bych nikdy koninu nepozřela. Zrovna tak nejím skopové. Tenkrát to bylo hodně těžké pro většinu obyčejných lidí.

To je mi i po těch mnoha desetiletích spolu s Vámi velmi líto. Když jsme se s ovdovělou maminkou odstěhovaly do jižních Čech, tak jsme také kupovaly v nuceném výseku koňský salám, možná i maso. V postpubertě jsem začala chodit v Českých Budějovicích do jezdeckého oddílu. Od té doby jsem už nikdy nesnědla ani kousek koniny a také jsem se přestala dívat na Velkou Pardubickou. To platí dodnes. Za každým koněm jsem už viděla ty, které jsem znala z jízdárny, a to už byl citový vztah a potřeba je chránit.

Pěkné i když smutné,ale tak to tenkrát bývalo a je dobře,že koně se vracejí,sice již ne na práci.Jsou nádherní a patří k našim vískám. Zdravím a zároveň se omlouvám za jednu hvězdičku,ujela mi ruka a patří tam hvězdiček pět.

Téměř jsem si poplakala, kolik koní ztratilo práci. Strakonické pivovarské kobylky díky městskému pivovaru stále po městě rozvážejí sudy k radosti dětí a zahrádkářů, kteří si řeknou o hnojivo.