Pozdrav pámbu, vašnosto
Ilustrační foto: pixabay.com

Pozdrav pámbu, vašnosto

23. 10. 2017

Zdravili se zhruba před sto lety dobří sousedé.“I dejžto Pámbu „ zněla opověď. Zdravením sousedé projevovali nejen to, že se vzájemně zaregistrovali, ale také, že si jeden druhého váží. Proto nezůstalo jen u pozdravu, ale následovalo i oslovení, takže od trochu familierního vašnosty, přes pana radu, pana lékárníka, se dostáváme i k panu řídícímu, panu řiditeli čehokoliv, k panu generálnímu radovi, zkráceně generálnímu. Oslovení paní radová, paní lékárníková by mi asi trochu vadilo, zřejmě bych v té době patřila k sufražetkám.

Součástí pozdravu u pánů byl v té době nezbytný klobouk. Nezbytný proto, že pán při pozdravu klobouk smekl. To gesto jsem si zamilovala. Ještě v dobách mého dětství se takoví pánové objevovali, a třeba můj dědeček byl úplný mistr ve zdravení. Nejraději zdravil dámy. Nejdříve se dlouze zahleděl na kráčející dámu, potom pozdravil slovy:“Dobré ráno přeji (poledne, večer, jitro…) milostivá paní (slečno, paní K…), potom přihodil ještě nějakou roztomilost typu: to máme hezký den, dnes jste jak sluníčko, to budu mít dnes hezký den, a podobně. Přitom smekl klobouk, lehce se uklonil, sledoval pohledem odcházející objekt, a teprve, když viděl záda odcházející dámy, nasadil si klobouk opět na hlavu. Jako bývalý živnostník měl zažitou zásadu, že všichni, se kterými se setkává, jsou potencionální zákazníci, nečinil tedy rozdíl mezi úředníkem a proletářem, takže oslovením „milostivá paní“ a smeknutím klobouku při pozdravu častoval i soudružky dělnice v montérkách a v šátku. A zajímavé bylo, že pokrokovým soudružkám to vůbec nebylo proti mysli, ba právě naopak. Dědeček měl pověst milého starého pána. Jenom jeho dcera- moje matka jeho zdravení komentovala slovy:“Kdy už konečně přestaneš těm ženským dělat kašpara?“

Souběžně se vznikem trampingu se objevil trampský pozdrav Ahoj. Původně to znělo jako Ahoé a zdravili se tak námořníci, když se na moři míjeli s jinou lodí (A honore Jesus). Mládež v období mezi dvěma válkami si tento pozdrav osvojila. O jeho velké oblibě svědčí, že se dochoval dodnes. A tak se bouřlivým ahoooj zdraví i dnes nejen vodáci, bývalí trempové, kterým už zbělal vlas a na osadě scházejí se zas, ale i ctihodné babičky a dědečkové. A málem bych zapomněla: „Nazdaar !!!“ Tímto pozdravem nás obohatilo sokolské hnutí a nejen zasloužilí sokolové, ale i my ostatní mající sportovního ducha, zdravíme se tak již od začátku minulého století dodnes.

Poválečná budovatelská éra nám přinesla pětiletky a nově pojaté zdravení. Osvědčené „ dobrý den“ zůstalo, přibylo trochu umělé „čest práci“, nebo „buď zdráv“, ze kterého časem vzniklo „zdravíčko, pane (paní). Klobouky se přestávaly nosit, a proto někteří pánové takový pozdrav provázeli gestem vypadajícím jako ledabylé zasalutování. Ostravští horníci se zdravili „zdař bůh“, zkráceně „zdař“, což v ostravském podání znělo spíše jako „zdoř“. Asi málokdo z nich věděl, že původ tohoto pozdravu se datuje také někam k období vzniku Sokola.

I když už pozdrav nebyl takovou společenskou událostí, jako dříve, existovaly instituce, kde na pozdravu docela dost záleželo. V jednom z mých zaměstnání patřilo k mým povinnostem zastupovat sekretářku v době její dovolené nebo nemoci. Zvládala jsem to dobře, kromě telefonování. Když jsem zvedla telefon a na druhé straně se ozvalo „ Čest práci soudružko“, dvakrát jsem polkla a odpověděla „Dobrý den". Pak bylo zase ticho na druhé straně a dotyčný soudruh z OV KSČ se zeptal, s kým mluví. Představila jsem se a hned jsem dodala, že za sekretářku jenom zaskakuji. Prošlo mi to. Ale i kdyby na tom záviselo mé další bytí na světě, ten pozdrav bych nedokázala říci. Prostě mi to nešlo přes pusu.

Když jsem v osmdesátých letech minulého století pracovala na Městském kulturním středisku, požívala jsem už jisté vážnosti- nebo mi to tak alespoň připadalo. Při jedné kulturní akci pro učňovskou mládež bylo potřeba vyřešit nějaký organizační problém. Šla jsem tedy do vestibulu a stojící učně slušně pozdravila „ Dobrý den“. Odpověď zněla nějak jako „ Jo tyvó. „ Myslela jsem, že jsem se přeslechla, tak jsem se společenským tónem zeptala, jak se jim pořad líbí. „ Tývo dobrý“ zněla odpověď. To už jsem neustála, zvlášť když jsem viděla, jak se záda mého kolegy jevištního technika otřásají smíchy. Zatvářila jsem se, jako že jenom procházím, a mizela jsem nejbližšími dveřmi pryč. Kolega tehdy ten problém vyřešil za mě, ale ještě dlouho potom jsem občas od kolegů při konverzaci slyšela „Tývo, neříkej…“

Časem jsem se smířila s tím, že co se týče zdravení, nastalo jisté uvolnění. Když dnes odcházím do kanceláře a procházím skupinou výrostků kouřících před naším domem, všichni mě zdraví unisono slovy: „Dobréééj…„. Jsem ráda, že mě vůbec registrují,- ne každý v našem domě má to štěstí – a odpovídám jim slušně „Dobrý den". Starýho psa novým kouskům nenaučíš. A jim se můj pozdrav určitě zdá starosvětský, jako mně kdysi ten dědečkův.

Takže papá a mějte hezký(příjemný, úspěšný) den.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Dovi zní hezky, ale vlastně je to něco podobného jako naše nashle. Jenom ta Slovenčina zní tak nějak hezčeji :))
Oldřich Čepelka
Milý článek o věci, o které se tu ještě nepsalo. docela jsem se i poučil. A vzpomněl na svýho tátu, který zdravil taky tak, jako Ivanin dědeček. Před pár lety jsem získal klobouk, ale někam mi zmizel, asi se nelíbil těm, kterým stejně nebyl určen. - Původní smysl pozdravu asi byl, aby se ten druhý uklidnil, že mu ode mne nehrozí nebezpečí. Časem se to přeměnilo na rituál. Ale pěkný rituál.
Lidmila Nejedlá
Často se potkávám se skupinami studentů, na jejich kolektivní pozdrav odpovídám: Dobrý den, mládeži. Nesnáším - nashle! Na maloměstě se sice všichni neznáme, ale často se potkáváme a tedy i zdravíme.
ivana kosťunová
Naďo, Helenko, Danuše, díky za obohacení slovníku o nové pozdravy, těbůh a těpic jsem neznala, nevím, kde je jejich původ. Možná se k tomu ještě vrátím
ivana kosťunová
Miluško, " čágo belo, je uměle vytvořený pozdrav, a já jsem si nevšimla, že by se tak kromě T.Pergnerové mladí zdravili. Ale možná, že v té době chvilku ano.
ivana kosťunová
Evičko, ano, zas někdy u tvých fotek - jsem jejich fanynka.
ivana kosťunová
Libore, můj strýc Pepa nosil k obleku radiovku, někde mám ještě schovanou fotku, až ji najdu, zveřejním.
Danuše Onderková
Můj tatínek miloval klobouky a mně se v nich moc libil. Vůbec se mi tenkrát klobouková doba líbila. Dokonce jsem zaznamenala několik mladých lidí, kteří klobouky začali opět nosit. Jinak také nejraději zdravím Dobrý den, v domě to obvykle zkrátím na Dobrý, ale záleží koho zdravím. Jinak jsem dost přizpůsobivá a dokáži odpovědět stejně. Vnoučata mi na rozloučenou řeknou pa a měj se hezky. Ve stánku zdravím vždy Dobrý den, ale jsou tam i takoví šprýmaři, kteří zdraví z legrace a trochu provokativně. Čest práci, čus, zdar, těpic a podobně. Neurazím se, ale odpovídám stejně, protože vím co jsou zač a je to z legrace. Chodí i hodně dětí, kteří jdou jenom kolem a vždy dokážou pozdravit dobrý den. Proto jim nikdy nezapomenu stejně odpovědět. Jeden pán pravidelně zdraví Pozdravpánbůh. Horší je když jde děda s vnučkou a já pozdravím třikrát dobrý den a vnučka si mele svou, že chce čokoládovou. Místo pozdravu děda řekne pojď půjdem jinde. A pozdrav nezná ani děda.
Helenka Vambleki
Taky si ze svého mládí pamatuju jednoho pána, co zdravil sejmutím klobouku. Bylo mi asi 17 a přesto, že jsem to vnímala jako buržoazní přežitek, musím uznat, že to bylo příjemné.
Zdenka Jírová
Máme asi všichni podobné vzpomínky. Čest práci jsem nikdy neřekla, to bych nedokázala. Můj tatínek / nar. 1900/ byl velký ctitel "tatíčka" Masaryka a já byla v tom duchu vychovávaná. Jen jsem věděla, že to nesmím nikomu říkat. Když jsem studovala na střední škole, měli jsme jako ředitelku zapálenou členku strany, na 1. den ve škole jsme měli předepsaný svazácký kroj. Pamatuji si, jak maminka sháněla modrou košili , nakonec sehnala nějakou asi o 3 čísla u krku větší. Přesto jsem ale všem učitelům já i moji spolužáci říkali " pane profesore". Žádné " soudruhu".

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.