Zvyšování sebevědomí? Naprostá nutnost

Jaké zvyšování sebevědomí? Sebevědomí je vrozená vlastnost. Dokážu cokoliv, co si vzpomenu, pokud najdu čas se tomu věnovat. Ve stáří mne navíc trochu limituje kondice. Již neběhám s foťákem po horách, ale fotím holky v ateliéru. O práci ani nemluvím, tam člověk musí být stále v obraze.

Určitá dávka sebevědomí je možná přínosem, pokud člověk ještě pracuje. Není potřeba si říkat, přesáhla jsem padesátku, už nic nedokážu... Vážím si zaměstnavatelů, kteří přijímají bez problémů i starší ročníky a věří, že i oni mohou být dobří, či dokonce patřit mezi nejlepší. Ale v soukromém životě si myslím o sbevědomí vůbec nejde. Tam je spíš potřeba být sám se sebou v pohodě a pokud možno zbytečně nic neřešit, život prožít a ne jen přežívat...

Na svém sebevědomí jsem pracovala celý život a dnes jsem s ním docela spokojená. Už maminka mi říkala, vzdělávej se, hloupí lidé ničeho nedosáhnou a jsou k smíchu. Učím se celý život, v zaměstnání, v soukromí.Umím řadu věcí, které mě naplňují uspokojením. Nemusím si nyní zvyšovat sebevědomí tím, že začnu šplhat po horách, když jsem to nikdy nedělala ani se nutně angažovat v nějakých spolcích. Užívám si toho, co vím a nikdy se nenudím.

Vzhledem k tomu, že je jen tenká hranice mezi sebevědomím a egoismem, posilování sebevědomí u sebe a svých vrstevníků nechápu. Přece jistou míru sebevědomí má každý a "chtít výš a dál a poručit větru dešti." K čemu je to dobré? Myslím si, že ve vyšším věku je naopak třeba jistá míra pokory a umu k přijetí všeho, co někdy plíživě a někdy skokem přichází. Znát svoje limity a smířit se s tím, že se s věkem můžou posouvat, to je myslím si potřebná dovednost :-)

Naprosto souhlasím se Zuzkou a paní Janou. Zvyšovat si sebevědomí ve svém věku nepotřebuji. Na tom jsem musela výrazně zapracovat někdy kolem svých dvaceti let, neboť v důsledku výchovy jsem žádné neměla. Rodiče se nejspíš domnívali, že budou-li mi celé dětství říkat, jak jsem neschopná, uvědomím si to a budu pracovat na svém zdokonalování. A já přitom prahla po troše pochvaly.

Nevěřím svým očím. To vážně někdo má potřebu někoho oslňovat, jedno čím? No, tak to jsem hodně divná, protože takové touhy jsem neměla ani jako mladá. Když se mi něco podaří, mám z toho radost, bez ohledu na to, jestli mi to někdo pochválí. Když se něco nepovede, svět se nezboří, bude se klidně točit dál, dokud ho ti ambiciózní a sebevědomí nějak nezlikvidují. Když mi někdo řekne, že dobře vypadám, vím své, mám doma zrcadlo a jasnou představu toho, že ta "paráda" tak jako tak skončí jednou na hřbitově nebo někde na polici v urně. Jo, a spoustu věcí už opravdu nezvládnu, zatímco spoustu už se mi prostě dělat nechce, zatímco dělám věci, které nezvládnou jiní, často mnohem mladší. Zajímají mě úplně jiné věci.

Já vnímám sebevědomí, případně jeho zvyšování, jinak než jen jako vnější péči o vzhled a zapojování do různých aktivit s pocitem: To ještě dám (oblíbený výraz). Zkrátka jako uvědomění si sama sebe, toho, co mi je a není vlastní, pak se nebudu trápit se svým věkem a se svou výkonností. Ale v tom hrají významnou roli právě všelijaké ty návody, jak zdravě a spokojeně žít, uváděné příklady úspěšných jedinců. To vede nikoliv ke zvyšování, ale ke snižování sebevědomí běžně žijícího člověka. Abych se vznášela z toho, že o mně fešný mladý muž řekne, že vypadám jako hvězda, tak to bych musela být zkrátka pitomá, pitomá... jak zpívá jedna rocková skupina.

Preferuji kultivaci schopnosti rozpoznat realitu a své reálné možnosti, před obskurním zvyšováním sebevědomí, které je prezentováno jako trend.

Návaznost na minulý článek. Hlavně si zvyšujte sebevědomí všelijakými kurzy a oblékejte se podle poslední módy. Důležité v životě je přece na sebe upozornit. Všechny generace si zvyšují sebevědomí, mladší v posilovnách a salónech krásy , jen hlubokým studiem málokdo.