Šeptáš mi svou píseň,
jsi smutný jako já,
tvoje zlatá tíseň
mě celou objímá,
šeptáš mi své přání,
najít si tichý kout
a tam v odevzdání
už navždy spočinout.
xxx
Kleneš se nade mnou
jak náruč rozevřená,
s nadějí důvěrnou,
ty strom jsi a já žena,
tvé větve vnímají
náš příběh polozvadlý,
můj smutek snímají
jak lístek na zem spadlý.
xxx
V chladivém stínu
sejmu tvou vinu
za větve zlámané,
za lásky zklamané,
za frajeřinu.
V chrámovém tichu
ztratíš svou pýchu,
ruce si podáme,
síly si dodáme
jak z monolitu.
xxx
Jablka lákala
a já jen sotva hlesl,
jednou jsi plakala
a to jsem neunesl,
náhle jste byli dva
a šeptali si slova,
vyznání vášnivá
jak listí do zlatova.
Váš dětský kočárek
jsem chránil vlastním stínem,
nestojím o dárek
být pouhým baldachýnem,
jednou se posadíš,
to chci ti ještě říci,
dřevo mé pohladíš,
neshořím na hranici.
xxx
Jsem starý moudrý strom
a žiji ve svém čase,
tys křehká jako zlom
a párkrát spálila se,
ty čekáš neskromně
na mnohé divy světa,
já doufám nezlomně,
že dožiji se léta.
Známe se náhodou
a leckdo nás už haní,
opilí svobodou,
a přesto upoutaní,
nemáme svatozář,
jsme ale vnitřně čistí,
i strom má lidskou tvář,
a člověk ztrácí listí.
xxx
Já jsem ještě živý,
já to dovedu,
kdekdo na mě civí
jako na dědu.
Snad si nemyslíte,
že mi schází dech?
Co vy vlastně víte
o nás, o stromech?
P. S. Za inspiraci děkuji Elence V., která sháněla básně o stromech na připravovanou výstavu fotografií. Ta mi také přenechala některé své fotografie k zveřejnění zde.