Čas pro sebe
Foto: autorka

Čas pro sebe

5. 10. 2017

Nedávno "kolovala po netu“ anekdota. Být mámou je super. Ráno vstaneš, uvaříš si kávu, večer si sedneš a vypiješ si ji. Je to životní etapa, kdy chvilek pro sebe je jako šafránu.

V životě jsou ale různá období, kdy čas věnovaný pouze sobě má jiný rozměr.

Před lety, kdy jsme byli ještě mladí, chodila kolem našeho domu jedna stará paní. Pozorovala, jak děláme na zahradě, a občas s námi dala řeč. Jednou se zastavila na delší dobu. "Tak zemřela Fanka“, povídá. Byla to její poslední žijící kamarádka. Ona sama měla na zádech téměř devět křížků a jen tak mezi řečí nám sdělila, že teď už tady na tom světě nikoho nemá. Číst nemůže, televize jí také nedělá dobře na oči a příbuzní, kteří by za ní přijet mohli, jsou na hony daleko. Od té doby nás začala navštěvovat pravidelně. Vždy, když přišla, podali jsme jí židli (nic jiného nechtěla) a mlčky nás pozorovala, jak okopáváme nebo sázíme. Po hodině koukání se zvedla, rozloučila se a odešla do svého tichého soukromí. V její přítomnosti jsem si uvědomovala, že není smutné nemít chvíle pro sebe. Smutné je, mít je pro sebe všechny.

Uteklo to. Už nejsem mladá (jen duchem – doufám), čas dělím mezi domácí práce, vnoučata, cestování, toulky s přáteli, zapisování svých filozofických úvah a modlím se (obrazně řečeno, protože mě to nikdo nenaučil), abych co nejdéle měla kolem sebe ten "fofr“ a vytíženost. Abych času pro sebe měla tak akorát. Aby co nejdéle platilo – jak můžu mít čas, když jsem důchodce!

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Do mého rodného domku k nám často chodívala sestra mojí babičky, ale nikdy neseděla "jen tak". Vždy měla s sebou větší tašku, sedla si ke kamnům a začala vytahovat slaměný materiál a plést "šnůry trojky", pletla to pro Tvar Lipovou jako domácí tkadlena a tím si přivydělávala k maličkému vdovskému důchodu. Já jsem byla školačka a vždy se velmi ráda dívala na její pilné ruce a poprosila, zda by mne to také nenaučila. To víte, že naučila - bylo to velmi jednoduché a tak jsem jí s tím u nás moc ráda i s velikou radostí pomáhala a při tom poslouchala její zajímavé i poučné vyprávění...
Věra Ježková
K nám s maminkou si takhle chodila sedat babička od té doby, co zemřel děda. Měla to jen o patro níž. Jenže často seděla na kraji židle a pořád žmoulala v ruce klíče – aby dala najevo, že nechce překážet a nebude tam dlouho. A to šlo na nervy. Nepodařilo se nám ji to odnaučit.
Zdenka Jírová
Můj tatínek i maminka ke mně v pozdějším věku také chodili skoro každý den. Když se 2 dny nikdo z nich neukázal, běžela jsem k nim, jestli nejsou nemocní. Tatínek toho mnoho nenamluvil, přišel, dal si u mě kávu s nějakým koláčem, který jsem zrovna měla, sedl si ke stolu a četl si noviny. BYl tak spokojený a musím říci, že mi to jeho tiché sezení stále chybí, i když odešel před téměř 40 léty.
Zuzana Pivcová
Někdy mám pocit, že někteří starší lidé se dávají do řeči ne proto, že něco konkrétně potřebují, ale že mají potřebu s někým mluvit, snad s kýmkoliv. A tady ten příběh s přicházející paní, podobně to bylo s matkou mého někdejšího partnera. Ta chodila (vdova) den co den na návštěvu do synovy rodiny, když přišli z práce, sedla si a prostě tam s nimi byla. Oni vyřizovali své záležitosti, tak ji vlastně jen tak nechali, protože ona ani nějak mluvit nechtěla (my jsme bydleli mimo Prahu). Je to moc dobrá úvaha, díky.
Lidmila Nejedlá
Dokud má člověk co dělat, žije. A věnovat svůj čas někomu, to s tím souvisí. Dobře jste to napsala, Blanko a Olda též.
Naděžda Špásová
Blanko, souhlasím s tebou. Taky se snažím něco dělat a udělat si čas jen pro sebe jsem si zatím docela uměla. Doufám, že mi to ještě nějaký ten pátek vydrží.
Lenka Hudečková
Hezky napsané...a ano, je hezké mít dost času, ale už ne ho mít jen pro sebe...
Oldřich Čepelka
Ono je to takhle. To nejcennější, co můžeš druhému člověku poskytnout, je tvůj čas. Perotože je to čas tvého vlastního života, nikdo ti ho neprodlouží, neprodá, nepůjčí. Ten čas, který věnuješ jinému (ačkoliv bys nemusel/a), je někdy vůbec to nejvíc, co můžeš druhému dát. Já v posledních letech aspoň občas dám aspoň chvilku někomu, i neznámému. Teď povezu té sběratelce slabikářů tři slabikáře. Moc se těším, jak tomu obětuji půl dne času a pár desítek km autem. Protože ona bude mít radost, že jsem to pro ni udělal...
ivana kosťunová
Každá životní etapa je něčím zajímavá. Jde jen o to, určený čas nepromarnit.
Věra Lišková
Pravdivé a dobře napsané.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.