Čas pro sebe

Do mého rodného domku k nám často chodívala sestra mojí babičky, ale nikdy neseděla "jen tak". Vždy měla s sebou větší tašku, sedla si ke kamnům a začala vytahovat slaměný materiál a plést "šnůry trojky", pletla to pro Tvar Lipovou jako domácí tkadlena a tím si přivydělávala k maličkému vdovskému důchodu. Já jsem byla školačka a vždy se velmi ráda dívala na její pilné ruce a poprosila, zda by mne to také nenaučila. To víte, že naučila - bylo to velmi jednoduché a tak jsem jí s tím u nás moc ráda i s velikou radostí pomáhala a při tom poslouchala její zajímavé i poučné vyprávění...

K nám s maminkou si takhle chodila sedat babička od té doby, co zemřel děda. Měla to jen o patro níž. Jenže často seděla na kraji židle a pořád žmoulala v ruce klíče – aby dala najevo, že nechce překážet a nebude tam dlouho. A to šlo na nervy. Nepodařilo se nám ji to odnaučit.

Můj tatínek i maminka ke mně v pozdějším věku také chodili skoro každý den. Když se 2 dny nikdo z nich neukázal, běžela jsem k nim, jestli nejsou nemocní. Tatínek toho mnoho nenamluvil, přišel, dal si u mě kávu s nějakým koláčem, který jsem zrovna měla, sedl si ke stolu a četl si noviny. BYl tak spokojený a musím říci, že mi to jeho tiché sezení stále chybí, i když odešel před téměř 40 léty.

Někdy mám pocit, že někteří starší lidé se dávají do řeči ne proto, že něco konkrétně potřebují, ale že mají potřebu s někým mluvit, snad s kýmkoliv. A tady ten příběh s přicházející paní, podobně to bylo s matkou mého někdejšího partnera. Ta chodila (vdova) den co den na návštěvu do synovy rodiny, když přišli z práce, sedla si a prostě tam s nimi byla. Oni vyřizovali své záležitosti, tak ji vlastně jen tak nechali, protože ona ani nějak mluvit nechtěla (my jsme bydleli mimo Prahu). Je to moc dobrá úvaha, díky.

Dokud má člověk co dělat, žije. A věnovat svůj čas někomu, to s tím souvisí. Dobře jste to napsala, Blanko a Olda též.

Blanko, souhlasím s tebou. Taky se snažím něco dělat a udělat si čas jen pro sebe jsem si zatím docela uměla. Doufám, že mi to ještě nějaký ten pátek vydrží.

Hezky napsané...a ano, je hezké mít dost času, ale už ne ho mít jen pro sebe...

Ono je to takhle. To nejcennější, co můžeš druhému člověku poskytnout, je tvůj čas. Perotože je to čas tvého vlastního života, nikdo ti ho neprodlouží, neprodá, nepůjčí. Ten čas, který věnuješ jinému (ačkoliv bys nemusel/a), je někdy vůbec to nejvíc, co můžeš druhému dát. Já v posledních letech aspoň občas dám aspoň chvilku někomu, i neznámému. Teď povezu té sběratelce slabikářů tři slabikáře. Moc se těším, jak tomu obětuji půl dne času a pár desítek km autem. Protože ona bude mít radost, že jsem to pro ni udělal...

Pravdivé a dobře napsané.

Do kamene tesat.