Co je doma, to se vystavuje
ilustrační foto: pixabay.com

Co je doma, to se vystavuje

29. 9. 2017

Již léta si dělám soukromý výzkum domácích výstavních síní. Lidé si totiž doma vystavují věci, s kterými prožili velkou část života, na které mají většinou příjemné vzpomínky, či věci, které jim byly darovány nebo které si sami vyrobili. Tyto exponáty většinou nespatří světlo profesionálních výstavních síní, neboť jsou buď příliš intimní, nebo příliš nevkusné.

Ale často jsou - řekl bych, že téměř vždy - doma vystavovány bez vědomí nějaké vyššího významu. Jednoduše buď krášlí byt, nebo vyplňují police, které by byly jinak prázdné. Možná je v tom i kus atavismu, kus geneticky předávané snahy pravěkého lovce odlišit si svou část stěny jeskyně od zcela stejné části jeskynní stěny souseda. Odlišit ji nějakou ozdobou.

Desetiposchoďový panelák je vlastně ohromná jeskyně, kde u stejných stěn žijí stovky potomků pravěkých neandrtálců. Je proto potřeba svou stěnu odlišit od stěny sousedovy. Mohu říct, že takového „jeskynní“ výstavní síně panelákových domů bývají nejvíce náchylné kýčovitému (nevkusnému, přeplácanému) zdobení, hned za stěnami starších činžovních domů a starších rodinných domů. V případě paneláků je možná na vině ona zrůdná uniformita bytů, která vede ke snaze udělat si ze svého životního prostoru buď supermoderní velkoobjemové akvárium, nebo valašskou chalupu s dřevotřískovými napodobeninami lidových (folklórních) nábytkových motivů, či holywoodský interiér pokojů Ludvíka XV. s komodami a postelovými baldachýny nebo sklo-ocelový, technicistní sci-fi kosmický apartmán s vysouvacími roboty. Tato pseudoobydlí jsou výstavními síněmi nevkusu. Věřte, viděl jsem je.

Náš pravý nevkus hnaný touhou vystavovat, a tím se odlišovat, se však projevuje nejvíce na stěnách a na poličkách, nikoliv ve výběru nábytku samotného. Řekl bych, že ze čtyřiceti procent je tvořena výzdoba obydlí (podle mého výzkumu dělaného během návštěv) z prefabrikovaných reprodukcí nejslavnějších světových malířů (vede Vincent van Gogh, následuje Cézanne, Modigliani - ach ano, mám ho doma taky -, Slavíček, Mánes, Picasso), třicet procent tvoří dekorační plakáty (včetně obrazových tapet), dvacet procent reprodukované fotografie (velmi „in“ je Jan Saudek) a deset procent originály, ať obrazy, tisky nebo fotografie. Mezi tím je široké pole využití kreseb a maleb vlastních dětí, vzpomínky na vlastní malířské pokusy, koláže, výstřižky atd. Meze nevkusu se tu nekladou, ale většinou se překračují.

Nicméně právě vlastní umělecké snahy vytvářejí nejvýraznější osobitost prostředí, ve kterém trávíme většinu času svého života. Poličky, zasklené vitríny a stoly jsou nejlákavější vystavovatelskou plochou. Nejvíce podléháme jakési rodinné nutnosti vystavit broušené sklo, a to v podobě servisu skleniček (většinou jde o svatební dar). Tyto skleničky pohříchu slouží pouze k tomu, aby se z nich vytíral prach. Pít se z nich zakazuje. Potom je tu porcelánový hrníčkový servis, který má podobný osud jako broušené sklo a s lítostí shlíží na otlučené hrnky s nápisy Mamka, Taťka nebo Ranní cloumák, které sice neoplývají krásou, zato „žijí“ a může se z nich pít. V neposlední řadě se u domácích vystavovatelů jako houby po dešti množí hrníčky a dózičky s nápisy účelu použití, jako Na zuby, Na milenku, Na řecké moře, Na sex v důchodu apod. K nim se připojují vypalované keramické rozšklebené figurky s nápisy Mincožrout vybíravý, Držgrešle obecná, Kakáč spořivý. Zde klesá úroveň vkusu pod bod mrazu.

Nevysmívám se, jen konstatuji, co často vidím při návštěvách. Existuje nějaká obecná rada, jak si domácí prostředí proměnit ve vytříbenou a originální výstavní síň, aniž za to obětujeme všechny úspory? Kdo takovou radu hledá, najde ji jenom v sobě a ve svém vkusu. Musí ale počítat s tím, že eventuální návštěvník po odchodu z bytu se zapřísáhne, že již nikdy zpět nevkročí (což v některých případech uvítáte), neboť z vašeho bytu zmizela hřejivost a líbeznost, roztomilost a veselost, byť třeba trochu nevkusná. A nebo musíte počítat s tím, že se vám tam vrátí, ale v noci, s páčidlem v ruce a s pytlem přes rameno.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.2 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Já si doma pověsil na stěnu řadu medailí za účast na běžeckých závodech, které jsem absolvoval od těžkého úrazu (po němž jsem už měl být napůl invalida). Ale jen do pracovny, kam návštěvy moc nechodí. U těch prvních jsem si říkal "vidíš, ty vole, v nemocnici jsi už nedoufal, že se postavíš na vlastní nohy, tak se nezapomeň koukat, že ti to nakonec vyšlo". No a pak mi už bylo líto vyhodit ty další...
Marie Metelková
Pan Muller je jistě fyzicky i psychicky zcela zdráv díky dokonalému interiéru svého obydlí a tím se cítí být povolán nám, obyčejným prosťáčkům otevřít oči, abychom konečně pochopili, v jaké hrůze že to žijeme.Chtěla bych mu říci jen tolik, že když jdu k někomu na návštěvu, jdu tam jenom proto, že ten kdo mě pozval je mi milý achci strávit tam s ním příjemnou chvíli. Nikdy ho nebudu kárat za to, že to má doma jiné než já. Veřejně pak propírat jeho nedokonalosti mi přijde, omlouvám se, až chucpe.
Lidmila Nejedlá
Lubomíre, mýlíte se, Váš článek se mi líbí. I já to mám takto odpozorované. Ale souhlasím naprosto s Ivankou, že je to věc každého obyvatele, jak si byt zařídí. Hraje tu roli tolik aspektů kromě vkusu či nevkusu. Každý byt je originál a výstavní síňí duše jeho obyvatele. A tak to má být.
Lubomír Müller
Milé dámy, které jste reagovaly na mou úvahu. děkuji. Všechny máte pravdu. Ale pokud jste se námětem a mým názorem na "vybavení domácích výstavních síní" rozhořčily (což trochu z vašich komentářů cítím), jak v článku uvádím (a možná to bylo přehlédnuto) nevysmívám se, jen konstatuji. Prostor domova, který nás obklopuje, utváří naše fyzické i psychické zdraví . To je ono dávno známé feng shui. Kdo je zdravý, má většinou zdravý i svůj životní prostor, kdo ne, má někde problém. Zdravý prostro múže být vyplněn i kýči apod. A samé velké umění může jedinci přivodit i infarkt. Záleží na prožívání prostoru. Jedno je však téměř jisté, naše byty jsou většinou přeplácané a "nedýchají". O vybavenosti bytů jsem s jistou "ironickou" nadsázkou psal. Nic víc, nic méně. Moc vám děkuji za komentáře a mrzí mě nízké hodnocení článku. Nu, na návštěvu k vám asi už nyní nebudu moct ani pomyslet =)
Zuzana Pivcová
Je otázka, jak člověk vnímá své "doma". Zda jako součást své bytosti, svého Já, kam se uchyluje a načerpává sílu, nebo spíš jako společenský prostor, který prezentuje nejen sobě. Právě tak, jako mají lidé různé postoje ke galeriím či dalším druhům umění, k oblečení a vystupování jiných lidí, mají i odlišný pohled na bytový interiér - a to svůj i cizí. V tomhle se absolutně nemíním nechat vmanipulovat do nějaké šablony vkusu. Kdo mě zná, tak i ví, co mám doma - kdysi jsem tu psala, že mám sbírku plyšových vlků a různé figurky ještěrek (článek Žiji s ještěrkami). Komu se to nezamlouvá, ať ke mně nechodí. Kdysi jsme chodily v práci na angličtinu k svérázné Američance, která se sem přestěhovala. Zvala nás přátelsky na návštěvu a jedna "dáma", která nás naopak nikdy nepozvala, ač to slibovala, ji pak roznesla, že má doma houpací síť a oblečení na ramínkách jak v hotelích Formule 1. No a co?? Mně se tam moc líbilo, patřilo to k její milé praštěnosti.
Věra Ježková
Hezké, vtipné. Líbí se mi přirovnání paneláku k jeskyni. Také mám doma vystavené předměty. Pro sebe, protože mi dělají radost, nebo představují vzpomínku na někoho či na něco. Nemám je proto, abych je někomu ukazovala. Ostatně, moc lidí ke mně nechodí. A podobně jako paní Kosťunová si myslím, že každý si může doma vystavit, co chce. A to, co to o něm vypovídá, stejně nejspíš vnímají lidé různě.
Alena Vávrová
Jj, je to pravda...beru to spíš jako návod jak jít občas trochu "do sebe". Něco odstraním a po čase se tam objeví něco jiného, např. dosud ukrytá sbírka m.....lů ;-)). Takovou situaci, jako popisuje Anička, proto vždy vítám.
Anna Sýkorová
Paní Kosťunová má pravdu, alespoň na "našem" území potřebujeme tu "svobodu projevu". Článek ale ve mně vyvolává jednu myšlenku, inspiraci, která nám doma nejvíc pomohla sami si přehodnotit svoje vystavování. Při nedávné rekonstrukci elektřiny v celém domě jsme měli vždy část doposud zabydleného, zvyklého a i zaneřáděného prostoru najednou tři čtyři týdny prázdnou a ve finále vymalovanou, čistou, a zjišťovali jsme, že spousta věcí nám vůbec nechybí a že spoustu věcí ani nechceme už dávat zpátky do toho "nového" prostoru. Dnešním výrazem- nejlepší detox. Ani stěhování není tak účinné, protože u něj má člověk snahu se v cizím prostoru zabydlet a zdomácnět. Ale vyprázdnit si na čas svůj starý známý prostor a zaplňovat znovu- nic účinnějšího pro pohled na své vlastní "doma" jsem nezažila.
Libor Farský
Naše babička měla pro ten účel celý pokoj (paradezimmer), kam se jinak nechodilo. Vystavila tam spousty suvenýrů z cest a řekl bych, že jejich každodenní oprašování bylo na stará kolena její hlavní životní náplní...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.