Co je doma, to se vystavuje

Já si doma pověsil na stěnu řadu medailí za účast na běžeckých závodech, které jsem absolvoval od těžkého úrazu (po němž jsem už měl být napůl invalida). Ale jen do pracovny, kam návštěvy moc nechodí. U těch prvních jsem si říkal "vidíš, ty vole, v nemocnici jsi už nedoufal, že se postavíš na vlastní nohy, tak se nezapomeň koukat, že ti to nakonec vyšlo". No a pak mi už bylo líto vyhodit ty další...

Pan Muller je jistě fyzicky i psychicky zcela zdráv díky dokonalému interiéru svého obydlí a tím se cítí být povolán nám, obyčejným prosťáčkům otevřít oči, abychom konečně pochopili, v jaké hrůze že to žijeme.Chtěla bych mu říci jen tolik, že když jdu k někomu na návštěvu, jdu tam jenom proto, že ten kdo mě pozval je mi milý achci strávit tam s ním příjemnou chvíli. Nikdy ho nebudu kárat za to, že to má doma jiné než já. Veřejně pak propírat jeho nedokonalosti mi přijde, omlouvám se, až chucpe.

Lubomíre, mýlíte se, Váš článek se mi líbí. I já to mám takto odpozorované. Ale souhlasím naprosto s Ivankou, že je to věc každého obyvatele, jak si byt zařídí. Hraje tu roli tolik aspektů kromě vkusu či nevkusu. Každý byt je originál a výstavní síňí duše jeho obyvatele. A tak to má být.

Milé dámy, které jste reagovaly na mou úvahu. děkuji. Všechny máte pravdu. Ale pokud jste se námětem a mým názorem na "vybavení domácích výstavních síní" rozhořčily (což trochu z vašich komentářů cítím), jak v článku uvádím (a možná to bylo přehlédnuto) nevysmívám se, jen konstatuji. Prostor domova, který nás obklopuje, utváří naše fyzické i psychické zdraví . To je ono dávno známé feng shui. Kdo je zdravý, má většinou zdravý i svůj životní prostor, kdo ne, má někde problém. Zdravý prostro múže být vyplněn i kýči apod. A samé velké umění může jedinci přivodit i infarkt. Záleží na prožívání prostoru. Jedno je však téměř jisté, naše byty jsou většinou přeplácané a "nedýchají". O vybavenosti bytů jsem s jistou "ironickou" nadsázkou psal. Nic víc, nic méně. Moc vám děkuji za komentáře a mrzí mě nízké hodnocení článku. Nu, na návštěvu k vám asi už nyní nebudu moct ani pomyslet =)

Je otázka, jak člověk vnímá své "doma". Zda jako součást své bytosti, svého Já, kam se uchyluje a načerpává sílu, nebo spíš jako společenský prostor, který prezentuje nejen sobě. Právě tak, jako mají lidé různé postoje ke galeriím či dalším druhům umění, k oblečení a vystupování jiných lidí, mají i odlišný pohled na bytový interiér - a to svůj i cizí. V tomhle se absolutně nemíním nechat vmanipulovat do nějaké šablony vkusu. Kdo mě zná, tak i ví, co mám doma - kdysi jsem tu psala, že mám sbírku plyšových vlků a různé figurky ještěrek (článek Žiji s ještěrkami). Komu se to nezamlouvá, ať ke mně nechodí. Kdysi jsme chodily v práci na angličtinu k svérázné Američance, která se sem přestěhovala. Zvala nás přátelsky na návštěvu a jedna "dáma", která nás naopak nikdy nepozvala, ač to slibovala, ji pak roznesla, že má doma houpací síť a oblečení na ramínkách jak v hotelích Formule 1. No a co?? Mně se tam moc líbilo, patřilo to k její milé praštěnosti.

Hezké, vtipné. Líbí se mi přirovnání paneláku k jeskyni. Také mám doma vystavené předměty. Pro sebe, protože mi dělají radost, nebo představují vzpomínku na někoho či na něco. Nemám je proto, abych je někomu ukazovala. Ostatně, moc lidí ke mně nechodí. A podobně jako paní Kosťunová si myslím, že každý si může doma vystavit, co chce. A to, co to o něm vypovídá, stejně nejspíš vnímají lidé různě.

Jj, je to pravda...beru to spíš jako návod jak jít občas trochu "do sebe". Něco odstraním a po čase se tam objeví něco jiného, např. dosud ukrytá sbírka m.....lů ;-)). Takovou situaci, jako popisuje Anička, proto vždy vítám.

Paní Kosťunová má pravdu, alespoň na "našem" území potřebujeme tu "svobodu projevu". Článek ale ve mně vyvolává jednu myšlenku, inspiraci, která nám doma nejvíc pomohla sami si přehodnotit svoje vystavování. Při nedávné rekonstrukci elektřiny v celém domě jsme měli vždy část doposud zabydleného, zvyklého a i zaneřáděného prostoru najednou tři čtyři týdny prázdnou a ve finále vymalovanou, čistou, a zjišťovali jsme, že spousta věcí nám vůbec nechybí a že spoustu věcí ani nechceme už dávat zpátky do toho "nového" prostoru. Dnešním výrazem- nejlepší detox. Ani stěhování není tak účinné, protože u něj má člověk snahu se v cizím prostoru zabydlet a zdomácnět. Ale vyprázdnit si na čas svůj starý známý prostor a zaplňovat znovu- nic účinnějšího pro pohled na své vlastní "doma" jsem nezažila.

Naše babička měla pro ten účel celý pokoj (paradezimmer), kam se jinak nechodilo. Vystavila tam spousty suvenýrů z cest a řekl bych, že jejich každodenní oprašování bylo na stará kolena její hlavní životní náplní...