Závislost na čokoládě. Nebezpečí nebo nesmysl?

Čokoládu mám moc ráda, hořkou i mléčnou, s ořechy i mandlemi. Možná neřest, ale nějakou mít musím. nekouřím, nepiji, tak alespoň tu čokoládu.

Miluji čokoládu v jakémkoliv množstí. Ne bílou.

V mládí jsem byla schopná sníst naráz celou tabulku té nejlevnější (kromě čokolády na vaření) arašídové nebo sojové pochoutky za 3 Kčs. Nyní si nárazově vystačím s jedním dílkem hořké čokolády (80% i více), která mi tak ochromí jazyk, že už na další chuť nemám. To však neznamená, že nemám jiné chuťové závislosti. :-)))

Když jsem nedávno napsala, že jediná závislost, kterou mám, je na hořké čokoládě, myslela jsem to trochu s nadsázkou. Nepotřebuji dorty ani jiné sladkosti, ale tu čokoládu ano. Když ji načnu, nezůstanu u několika čtverečků, ale sním jí aspoň půlku. Statečně přiznávám, že je to rozežranost. Ovšem když jsem po odchodu do důchodu začala vědomě hubnout, rok jsem se nedotkla ani čokolády. Také jsem ji nejedla hodně dlouho po ledvinové kolice. A šlo to.

Taková hořká Fidorka, ó jé ...