Psí inteligence. Pozor na ni!

Doporučuji poslechnout si pořad Vstupte z 16. 12. 2009 (je možné si ho poslechnout z webu Českého rozhlasu). Psychiatr dr. Honzák tam mj. mluví o životě se psy, canisterapii. Používá tam i termín "podmanění pohledem", což my pejskaři velmi dobře známe. Opravdu, stojí to za to.

Asi jsem udělala chybu, že jsem psala o polidšťování zvířátek v souvislosti s pejsky. Ostatně, píšu zvířátek, ne psů. Dobře vím, že pes je taky trochu člověk, a souhlasím se vším, co píšete. Polidšťováním myslím hlavně to, když ve filmech (i dokumentárních, nejen pro děti), se mluví o tom, že zvíře si myslí, říká, představuje si apod. No, a ostatně u pejsků se mi nelíbí, jsou-li barveni na růžovo nebo modro-zeleno, jsou jim lakovány drápky a jsou oblékáni do komických šatiček s volánky a kloboučků.

To jsou krásné komentáře. Mám také své zážitky s několika pejsky. Bylo by to dlouhé, ponechám je do článku.

Je to na den 40 let, co mně na následky otravy (zřejmě na procházce olízl nastražený jed) umřel můj první psí kamarád. A tak malým výčtem jeho důkazů o psí inteligenci mu věnuji vzpomínku. Co se týče onoho sporného "polidšťování", je dle mého tento termín holý nesmysl. Pes je živočich stejně jako my lidé. Navíc savec, takže vzorce chování, povahové rysy máme velmi podobné. Pes umí stejně jako člověk žárlit, být chamtivý, empatický, extrovert nebo introvert atd. A teď k "psím kusům" našeho křížence kokra a ohaře. Jít se koupat do řeky znamenalo nosit jeden ručník pro Mickieho. Jakmile vylezl z vody, vytáhl si ručník z tašky, pečlivě se do něj celý zabalil a my měli smůlu. Když jednou babička dovezla na chatu upečenou bublaninu v krabici od bonbónů, záhy zjistila, že je krabice prázdná, podezření padlo na tátu, ale ne, byl to náš čtyřnožec, který nadzvedl víko, obsah snědl, a aby se na to hned nepřišlo, zase víko pečlivě nasadil. Třetí kousek je ale jako doklad nejdůležitější. Tátovi odnášel a schovával na chatě nářadí, když měl pocit, že si ho dlouho nevšímá a jen staví. Jezdili k nám známí s uštěkanou fenkou, která začala okusovat Mickieho gumové hračce ruce. Ten neváhal panenku jí sebral, přiběhl k nám, vrazil mi ji do ruky a hlavou zuřivě naznačoval, že ji mám položit na skřínku. Když jsem to konečně pochopila, zavrtěl ocáskem a spokojen odběhl. Bylo toho samozřejmě víc, co za svůj krátký dvou a půl letý život stihnul. I bez emocí by mě zajímalo, jak by se dál vyvíjel.

Přiznám se, že jaksi nerozumím výrazu polidšťování ve spojení se životem se psem. Je tím snad míněno to, že se například já snažím svého psa naučit různým kouskům které ho viditelně baví? Že jsem jej naučila poslušnosti, díky které je s ním jakýkoliv pohyb ať na ulici, veřejných prostředcích, či ve volné přírodě bezkonfliktní pro okolí i pro něj? Že díky tomu, že žijeme spolu deset let, je na mně velice závislý / nikoho jiného nemá/.? Že jej beru jako svého kamaráda, díky jehož přítomnosti denně nachodím několik kilometrů, což prospívá oběma? Že se obávám o jeho zdraví a jsem ochotna vynaložit nemalé finanční částky v případě nutné léčby? Že s ním díky tomu, že bydlíme v paneláku a ne v domě se zahradou trávím převážnou část dne, mluvím na něj, těším se ze všech jeho nápadů a je mi s ním dobře?... Já jinak s Bertíkem žít nedovedu a ani nechci. Samozřejmě si uvědomuji, že je to zvíře, ne člověk, zvíře které na které nemám žádném případě přehnané nároky a dovolím si tvrdit, že je se mnou šťastný.

Náš Rexík je čistokrevný voříšek. Takového jsem chtěla, protože žije venku v kotci a ne s námi v bytě. A mohu vám říct, že se mámě - toulavé bezdomovkyni - a tátovi - neznámému vojínovi - fakt povedl. Je pěkný, je chytrý a je náš. Strašně rád se vozí autem. A bez legrace, on nám snad čte myšlenky. A nemá rád kýchání. Ale pořád je to pes a to respektujeme a učíme tomu i vnoučata.

Také nemám ráda polidšťování zvířátek. Ten různý pohled na inteligenci psů je zajímavý. V Klánovicích malý knírač pepř a sůl kdysi jezdil autobusem za kamarádkou. Nastoupil, jel dvě stanice, vystoupil. A pak se stejnou cestou vrátil.

Jsem pejskař každým coulem. Máme 2 pejsky, malá plemena a mám tolik soudnosti, abych z nich nedělala kašpary. Prostě je milujeme, jsou součástí naší rodiny, ale pořád jsou to psi. Měli by si to uvědomit hlavně rodiče s malými dětmi.

Jestli štěně naučíte aport míčků pochvalou nebo pamlskem, bude aportovat. My jsme to pudla neučili a ke k hračkám lhostejný. Cením si jeho inteligence, že se vcítí do nálady a podle okolností se přizpůsobí.S jeho vrozeným sexapetitem ovšem nic nenadělám.