Neplatí totiž, že čím větší má rodina příjem, tím vyšší jsou její úspory, tedy schopnost déle přežít v případě, že by někdo z ní přišel o práci nebo dlouhodobě onemocněl. Odborníci na finance považují za ideální model mít finanční rezervu, ze které by člověk byl schopen vyžít tři měsíce, pokud mu vypadly všechny příjmy. Bohužel, takovou rezervu nemá mnoho lidí, kteří vydělávají více než třicet tisíc měsíčně. Jsou prostě zvyklí, že peníze chodí a nezažili situaci, že jednou chodit přestanou.
Naopak lépe jsou na tom mnohdy senioři, jejichž penze sice nejsou vysoké, ale přesto mají takzvanou železnou rezervu. Jsou totiž zvyklí šetřit a mnoho z nich to umí.
„Přibližně třetina Čechů v uplynulém roce zažila období, kdy se dostala do minusu. Pokud by domácnosti přišly o hlavní zdroj příjmů, typicky by vydržely jeden až tři měsíce, než by si musely půjčit nebo se přestěhovat a snížit tím své pravidelné výdaje,“ říká vrchní ředitel ČSOB Petr Hutla. A dodává: „Čtvrtina rodin by při výpadku příjmů s penězi dokonce nevydržela ani jeden měsíc.
Pokud se Čechům vede dobře, tak se takový přístup k penězům neprojeví, problém nastává v době krize.“ Čerpá z výsledků průzkumu Poštovní spořitelny, který ukázal, že více než devadesát procent českých domácností sice zvládne ze svých příjmů pokrýt základní potřeby jako je jídlo a oblečení, ale co se týká finančního plánování do budoucna, jsme poněkud lehkomyslní.
Senioři spořit umí
Ovšem jiný průzkum, ten, který dělala společnost STEM/MARK, ukázal, že je tady i skupina lidí, kteří k nakládání s penězi přistupují obezřetněji. Senioři. Ukázalo se, že penzisté jsou na tom s finanční rezervou stejně jako třeba podnikatelé a živnostníci, přitom jejich finanční příjem, penze, je ve srovnání s mnohými z nich, výrazně nižší. Sedmdesát osm procent seniorů v průzkumu uvedlo, že má finanční rezervu, která by v případě výpadku příjmů, byla dva až tři měsíce schopna pokrýt náklady na život.
Pětasedmdesátiletá Eva z Ostravska vypráví: „Moje dcera vydělává přes třicet tisíc měsíčně, její muž přes dvacet, mají dvě děti, které už také pracují. Všichni žijí v jedné vile. Nevím, jaké mají na její provoz náklady, ale jejich hypotéka prý dělá kolem patnácti tisíc měsíčně. Takže pořád jim musí zbýt spousta peněz. Nezbývá. Neustále si stěžují. Přitom jsou schopni dvakrát za měsíc pořádat grilovací párty s přáteli, na kterou nakoupí tolik masa, které si já nedovolím nakoupit snad za celý rok. Jejich běžný nákup stojí několik tisíc, přitom obsahuje spoustu zbytečností, které pak shnilé skončí v odpadu. Jednou z nich vylezlo, že dcera má strach, že přijde o dobře placenou pozici a že pokud se tak stane, dostanou se do finančních potíží. Evidentně nemají nic uspořeno, což nechápu.“
Eva je zvyklá celý život odkládat měsíčně pět set korun. „Dělala jsem to tak, když jsem pracovala, dělám to tak i v penzi. Raději se uskromním, ale jsem v klidu, že když se mi třeba pokazí pračka nebo televize, mám za co koupit novou.“ Podobně hospodaří sedmdesátiletý pár, Ivan a Stanislava: „Každý měsíc z našich penzí odkládáme sedm stovek. Prostě je odložíme, i kdybychom týden měli jíst suché brambory. Syn se nám směje a říká, že si máme život užít, že v našem věku není nutno spořit. Jenže my bychom si život v klidu neužili, kdybychom měli žít s vědomím, že jsme chudáci, kteří nemají uspořenou ani korunu.“
Kolik stojí rohlík?
Starší generace braly úspory jako naprosto přirozenou věc. Mladší generace k nim mají jiný přístup. A nejmladší generace na tom možná bude v tomto směru dost špatně. Od dětství totiž v mnoha rodinách poznávají model, že je normální nespořit.
„Zjistili jsme, že děti dostávají v průměru kapesné od devíti let a celých dvanáct procent má problémy s kapesným vyjít,“ uvádí Václav Potůček, který má v ČSOB na starost projekt finančního vzdělávaní školáků. „Při otázce na to, kolik co stojí, děti často tápou. Celkem dobře se vyznají v cenách základních potravin. Tuší třeba, že rohlík stojí kolem dvou korun. Když jsme se jich ale zeptali na ceny zboží a služeb, se kterými nemají takovou zkušenost, jako třeba ceny knih nebo internetu v mobilu, začaly se jejich odpovědi výrazně rozcházet s realitou,“ vysvětluje.
Naopak senioři jsou skupinou, která se v cenách orientuje velmi dobře a finanční odborníci začínají pozorovat i trend, že se čím dál více umějí orientovat ve finančních produktech. Jistě, existuje stále početná skupina starších lidí, kteří současnému světu financí nerozumí a za spoření považují ukládaní dvacetikorun do hrníčku, ale těch ubývá.
Z různých průzkumů vyplynulo, že pouze každý pátý senior má doma hotovost vyšší než pět tisíc korun. Běžné se i pro tuto skupinu stalo svěřovat své úspory bance. Rovněž se ukázalo, že třetina starších lidí běžně spravuje své peníze on-line. Český statistický úřad uvedl, že zatímco v roce 2011 si své finance po internetu spravovalo kolem sta tisíc starobních důchodců, za dva roky jich už bylo o šedesát tisíc více. Největší nárůst uživatelů internetového bankovnictví statistici zaznamenávají ve věkové kategorii nad sedmdesát pět let. Ukazuje se tedy, že senioři jsou na tom co se týká umění zacházet s penězi mnohem lépe než mladší generace. Stejně jako mladí ovládají technologie, které nakládání s penězi usnadňují, ale zároveň nepodlehli bezstarostnému rozhazování, ke kterému všechno ty virtuální platby, kreditní karty a úvěry svádějí.
„Bylo by pro mě velmi snadné utratit mou rezervu, která představuje částku čtyř měsíčních důchodů. Ale vždy, kdy mě láká ve výloze nový kabát nebo výhodná nabídka na dovolenou k moři, si vzpomenu na maminku, která i v době největší válečné nouze nesáhla do krabičky, do které pravidelně schovávala malé částky. Měla ji zasunutou pod postelí a nevěděl o ní ani táta, jen já a maminka. Tehdy mi to přišlo směšné, dnes jsem jí vděčná, že ve mně tím zanechala pocit, že i když je na tom člověk hodně mizerně, něco se uspořit vždy dá,“ říká osmdesátiletá Marie z Beskyd.
